Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 3. - Vítej v rodině Tomlinsonů

Louis

Srdce mi divoce bouchalo o hrudní stěnu. Divím se, že z těch neustálých úderů, z nichž ohromnou většinu měla na svědomí ta nejúžasnější dívka, která vlastnila mé srdce, nemám už v žebrech probouranou díru. Ale myslím, že k tomu nemám daleko. Když jsem zkoumal, proč se mi tak najednou zrychlil srdeční tep, nemohl jsem rozeznat, jestli jsem nervózní, nebo natěšený. Moc rád bych věřil té druhé možnosti, jenže jsem ucítil i špetku nervozity.

Proč jsem sakra nervózní? Proč mi tak bije moje srdce, když hlouběji ve svém nitru přece vím, že jí mamka bude naprosto milovat. Vždyť už i teď jí má ráda, když se setkaly úplně poprvé, bylo vidět, jak si navzájem vyměňují svoje sympatie. Když jsem se tenkrát mámy zeptal, co si o Lis vlastně myslí, odpověděla mi, že to je ta nejmilejší dívka, kterou kdy potkala. Takže se přece není čeho bát. 

Jestli jsem byl nervózní já, nedovedu si ani představit, jak se asi cítí moje milovaná Lis. Celou cestu nepromluvila ani slovo, ani jednou se nezasmála, když jsem prohodil něco vtipného a snažil se jí tak rozveselit a to už je doopravdy, co říct. Vždycky když jsem se snažil jí rozesmát, pobaveně se uchechtla a odsekla něco nazpátek, což byl náznak, že je její smutek nebo nejistota pryč a takhle jsem jí viděl nejraději. Ale teď nehnula ani brvou. Zhluboka dýchala a nervózně si mnula svoje ruce. Občas jsem si také všiml, že se nepatrně třásla.

Snažil jsem se jí ujišťovat a opakovaně utěšovat, ale očividně to moc nepomáhalo. Vím přesně, co si myslí. V hlavě si pořád opakuje: ,Co když mě mezi sebe jako jeho přítelkyni nepřijmou?' Musel jsem nevěřícně pokroutit hlavou. To je přece  absurdní! Moje mamka už jí beztak do naší rodiny dávno přijala a to jsme ještě spolu ani nechodili. 

Okamžitě jsem s úsměvem zamířil k ní, když jsem jí uviděl, jak stojí ve vchodových dveřích rodinného domku, kde jsem jako malý prcek vyrůstal. Bylo neuvěřitelně osvobozující znovu vidět mojí rodinu. 

,,Louisi, chlapče můj!" Silně jsem jí objal svými pažemi a ona mi objetí velmi pevně opětovala. Hned jsem jí pozdravil nazpátek. Nestává se moc často, že mám o víkendu volno a navíc stále jezdíme s klukama na turné po celém světě, takže se svou rodinou se vidím pouze zřídka. Proto když už jednou za čas takhle přijedu, objímáme se (hlavně s mamkou) takovou minutu určitě.

Odtáhli jsme se od sebe a teprve potom, když jsem svůj zrak přesměroval na Lis, si jí mamka všimla také. Já se na ní povzbudivě usmíval, protože bylo na ní vidět, jak je pořád strašlivě nervózní. Když mamčin zrak přistál na dívce, která vlastnila mé srdce, nejprve nasadila lehce překvapený výraz, který se ale rychle přetvořil v nadšený úsměv. To už jsem věděl, že všechno proběhne hladce a veškerá nervozita ze mě opadla. To se o Lis ale bohužel říct nedalo.

,,Je to vůbec možné? Lis, drahoušku, vítej u nás doma." Mamka svými pažemi objala i jí a na Lis bylo zřetelně vidět, že se jí o něco ulevilo. ,,Neviděla jsem tě alespoň tak dva roky. Ty nám jenom kveteš, jsi ještě krásnější, než si tě pamatuju." 

Víc souhlasit nemůžu, pomyslel jsem si v hlavě větu, kterou jsem málem řekl nahlas. To by se těžce vysvětlovalo. Tím, že mamka nesledovala média, nevěděla ani o tom incidentu, kdy si Lis málem vzala život. V té době jsem jenom jednou za čas zavolal domů, ale nepřijel jsem, i když jsem teoreticky mohl, ale nechtěl jsem, aby mě mamka viděla v tom příšerném stavu, v jakém jsem v té době byl... Nechci o tom přemýšlet, neuvěřitelně mě bolí na hrudi, jenom na to pomyslím.

,,Louisi, neřekl jsi mi, že jí s sebou přivezeš. Trochu bych tu poklidila a něco malého připravila." Její zrak střelil směrem ke mně a káravě se na mě podívala. To je zase pravda, mohl jsem dát vědět.