Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 7. - I'm Alive

Lidské emoce jsou silné. Někdy až moc. Někdy jsou slabší, kdy se dostanou jen na povrch mozku a pak zase rychle zmizí, jindy jsou tak silné, že se probourají mozkovou membránou dovnitř a nemůžete se jich zbavit. Mnohdy to dojde i do takových extrémů, kdy vás začnou ovládat a vy proti tomu nezmůžete vůbec nic. 

Ty emoce můžou být různé, kladné i záporné. Hlavou vám teď může projíždět, že pokud jsou takové, že vám do mozku posílají vlnu endorfinů, je to vlastně dobře. A ano, měli byste pravdu, ale ne ve všech případech to tak doopravdy je. Vezměte si například lásku,... téměř všichni si pod tímto slovem představí nádherné zamilované období, které chce každý alespoň jednou za život zažít. Ale jak jistě víte z mého životního příběhu, láska má i své temné stránky. Když se vám dostane hluboko do hlavy, začne vás ovládat a z toho se nedá vydedukovat nic dobrého.

Já však už poslední měsíc cítím něco jiného. Strach. Celé čtyři dlouhé týdny, od té doby, co jsem přijela z Anglie zpátky do hlavního města amerického státu Tennessee, žiju ve strachu. Tentokrát už bez Louise, který musel zůstat v Londýně a bez jeho přítomnosti jsem se cítila více ohrožená, než kdykoliv předtím. Bála jsem se chodit ulicemi sama, bála jsem se dokonce být i sama doma. Jenže já to nikomu říct nemohla. Nemohla jsem nikoho z mých drahých sourozenců vystavit nebezpečí, proto jsem svou pusu nechávala stále zavřenou, ale problém je, že mě všichni moc dobře znají a poznali, že nejsem úplně v  pohodě. 

Měsíc o sobě ten hajzl nedal vědět. Pamatuju si na to, jak mi řekl, že za týden se spolu sejdeme a nějak to vyřešíme, ale neozval se. I tak jsem se ale k smrti bála. Měla jsem strach, že si dává na čas, z toho důvodu, abych na něj znovu zapomněla a pak mě zase vyděsí dalším telefonátem, nebo dokonce i něčím horším. Bála jsem se, že pořád ještě pokračuje to ticho před bouří, před kterou jsem se chtěla schovat. 

Každý den jsem se dívala na mobil a klepala se strachy. Každý den čekám, kdy mi znovu zavolá a bude se mnou znovu škaredě manipulovat. Nedejbože, kdybych ho někdy potkala sama na ulici... to byla moje noční můra. To je ten důvod, proč nechci nikam chodit sama, proto, když to zrovna není nutné, nevylézám ani z domu. Je to ubíjející. Cítím se, jako kdybych byla zavřená v kleci. Svoboda, kterou jsem ještě nedávno pociťovala, a kdy jsem byla doopravdy šťastná, je pryč. 

Druhá polovina mě mi však říkala, že mám být naopak ráda. Vždyť to vypadá, že mě chtěl jenom vystrašit a dostat mě na moje psychické dno, ale pak mě nechá na pokoji. Ale přece to nemůže být tak jednoduché. Já tento klid totiž beru jako ono ticho před silnou bouří. Bojím se, že to je teprve začátek. Může to trvat týdny, měsíce, možná i několik let, ale nakonec se v mém životě ukáže a vezme si to, o co celých sedm let, co jsme se neviděli, usiloval - mě. 

Moje noční můra se vrátila. Sice se mi ve snech neobjeví tak často, jako předtím, ale i tak... byla zpátky. Psaní si s Louisem bylo jediné, na co jsem se vždy těšila, co mi udělalo radost, a co mě přimělo zapomenout na můj šílený panický strach. On mě držel nad vodou. Ale byl ode mně tak daleko... celou dobu jsem si přála, aby tu byl právě teď vedle mě a ujistil mě, že to všechno společně zvládneme. To je hold nevýhoda vztahu na dálku.

,,Lis! Do háje, co to s tebou je?" zakřičel na mě náš manažer, když jsme právě dorazily se sestrami do studia a pokračujeme v nahrávání dalších písní do našeho druhého alba. Nemůžu se soustředit, ten strach se mi už dostal do hlavy tak hluboko, že se ho nešlo zbavit. Pořád jsem musela myslet na Ortona a jeho vyhrožování po telefonu. Ani nevím, co nám manažer celou dobu říkal, proto mě asi okřikl. Nevěnovala jsem jeho řeči sebemenší pozornost.