Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 13. - Rošťanda a květák

Lisa

„Hele, rošťando..." uslyšela jsem Harryho, jak mě znovu oslovil tou svou praštěnou přezdívkou.

Louis v tuto chvíli zrovna stál za mnou, ale věděla jsem úplně přesně, jak se tváří. Přímo před očima jsem si dokázala představit jeho ztvrdlé rysy na jeho jindy půvabné tváři, svraštělé obočí do rozzuřené křivky, rty stažené do úzké linky a oči jako dvě dýky, které se chystají brzy zabodnout do své oběti. V tomto případě konkrétně do Harryho.

Neměl to oslovení rád. A už vůbec ne, když mě tak oslovil jeho nejlepší přítel.

„Co je, ty květáku?" vrátila jsem mu úder, jako vždycky.

Na jeho tváři se objevil ublížený výraz. „Květáku? Vážně?"

„Hele, jednou jsi to už na hlavě měl a už se toho nezbavíš. To, že sis nechal narůst vlasy po ramena, neznamená, že u mě už navždycky nebudeš mít pověst toho květákovýho účesu, co jsi kdysi nosil."

Tentokrát se samolibě ušklíbl. „Holka, na mě aspoň ten „květákový" účes vypadal sexy. Dokonce si myslím, že i ty jsi z něj slintala, když jsem tenkrát na tý chodbě v Universal Records do tebe vrazil." Narážel na naše úplně první setkání.

Z mého úsměvu, který jsem mu věnovala vyzařoval sarkasmus. „Jo,... už tehdy jsem se rozmýšlela, jestli ti mám říkat „květák" nebo „brokolice"."

Niallův smích se začal rozléhat po celé místnosti. Což byla klasika. Ten aby se něčemu nesmál... mysleli bychom si, že je nemocný.

„V tom případě..." položil si ukazováček své pravé ruky na ústa a dělal, že usilovně přemýšlí. „Nevím, co zní líp... radši bych volil přezdívku pan Dokonalý."

Bože můj! Tak nad tímhle se nedalo nezašklebit. Vypustila jsem ze sebe hraný dávicí zvuk. „No tak, jestli tohle jsou tvoje dennodenní balící hlášky, tak se nedivím, že pořád nikoho nemáš."

Bylo právě těsně před jejich koncertem a my se usadili v jejich šatně. Ostatní si samozřejmě naše malé provokování nenechali ujít. Když na to došlo, bylo to pro ně jako kino.

Všichni byli usazení na dvou gaučích, s tím, že Christina a Zayn seděli na opěradlech jednoho gauče, který okupovali Katherine, Dani a Liam a na druhém seděli Niall s Lauren, jejichž ruce byly propletené a k nim se ještě nasáčkovala Amy. Můj přítel seděl v křesle a když jsme dorazili dovnitř, naznačil mi, abych si mu sedla na klín. Než jsem však tak stačila udělat, zvolal ke mně Harry tím svým: „Hele, rošťando,..." a už to jelo.

„No, já myslím, že důvod moc dobře znáš..." Svůj pohled po této větě zaměřil na objekt za mnou. Jelikož jsem takhle nemohla vidět, na co kouká, zrak jsem otočila směrem, kam se díval ten jeho. A v tu chvíli se ve mně znovu probudil ochranitelský instinkt staršího sourozence.

„Zapomeň..." řekla jsem potichu a každou slabiku pomalu vyslovila, aby to znělo, co nejvíc výhružně.

Zvedl ruce v obranném gestu. „Jo, jo, chápu. Žádný randění s tvou nejmladší sestrou..." Ruce mu spadly podél těla.

„Přesně tak. Protože víš, co by se jinak stalo."

„Dala bys mi své svolení?" zeptal se s nadějí v hlase a měl jediné štěstí, že bylo zřetelně poznat, že je pouze falešná.

Koutky se mi roztáhly do ironického úsměvu. „Ne, nakopala bych tě do koulí."

Celá místnost v tu chvíli zahřměla nejen smíchem, ale i obdivuhodným potleskem. Na rtech se mi vytvořil vítězoslavný úsměv a já jsem věděla, že jsem Harryho v naší slovní přestřelce zase parádně setřela. Otočila jsem se směrem ke všem ostatním a teatrálně se uklonila. Když jsem k nim vzhlédla, na tváři mých sester (snad jen kromě Dani) jsem viděla pohoršené výrazy ve tvářích. Trvalo mi celých pět sekund, než mi došlo, proč se tak tváří.