Co Když?!

1.

Z několikapatrové budovy se vyvalí dav mladých lidí. Studentů, kterým právě skončilo vyučování a s tím krásným pocitem, že zítra si mohou přispat, odchází domů. Jen skupinka tvořená pěti kluky a třemi holkami se uchýlí do dřevěného altánku před školou. Nejvyšší z chlapců se ujme slova. ,,Kde zase vězí K..." ,,Kookie hned přijde." Přeruší ho Jimin. Je přesným opakem dlouhána. Z celé party nejnižší, dokonce i některé holky ho převyšují. ,,Ty se ho hned nezastávej, Jiminie! Zase jde pozdě! Už jsem mohl být v posteli a ne tady mrznout..." Zamrmlá další člen party jménem Yoongi a opře se o dřevěný trám, u něhož doposud jen znuděně přešlapoval z nohy na nohu. Když ho ale všichni probodnou pohledem, zaculí se, jak nejroztomileji to vůbec jde. ,,Chci říct... mohli jsme už dávno zkoušet." ,,Mám o něj strach. Všimli jste si, že je poslední dobou nějak mimo? Už nevím, jak ho rozptýlit." Povzdechne si jedna z dívek s pohledem zapíchnutým někam do pečlivě tvarovaných keříků před sebou. Všechna pozornost se od Yoongiho přesune na ni, ale prázdný zamyšlený pohled hovoří o její naprosté nepřítomnosti. ,,Hyejin!" Zamává jí Jin rukou před obličejem. ,,Hm?" ,,Je to dost osobní otázka, ale mám o něj taky starost, takže... Mezi vámi je všechno v pořádku?" Optá se opatrně nejstarší, jenž ji před chvílí probral z transu. ,,Nerozešli jsme se ani to neplánujeme. Tedy, já určitě ne a Kookie..." Zatřese hlavou, aby z ní vyhnala nepříjemné myšlenky. ,, ...myslím, že je se mnou šťastný." Řekne nakonec holčina už pevnějším hlasem. Dvě dívky, které zatím okupovaly dřevěnou lavici, k ní okamžitě přiskočí a začnou ji konejšit. ,,Hele! Už jde!" Rozkřikne se najednou usměvavý hnědovlásek, vrhne se nově příchozímu do náruče a pro jistotu se na něm přidrží i nohama. Klučina trochu zavrávorá, ale nakonec rovnováhu najde. ,,Čau, Hobi!" Zasměje se. ,,Příště stačí normálně pozdravit, jo?" Ten něco zamrmlá a nohy spustí zpět k zemi. ,,To by nebyl jeho styl." Nadhodí s úsměvem Namjoon, když si vyměňují pěstní pozdrav. ,,Zdravím všechny!" Zvedne ruku nad hlavu. ,,Omlouvám se za zdržení, ale spadl mi mobil a nějakej chytrák mi ho kopnul pod skříňku. Takže jsem teď se školníkem stěhoval šatnu." Ostatní se baví výpovědí, která právě zazněla a vyrazí směrem Namjoonův dům. Kluci tam zkouší jako hudební skupina. Hyejin a její kamarádky - Jiwoo a Yeonju, pouze chodí podporovat každá svého přítele - Namjoona s Jiminem. Hyejin přicupitá ke Kookovi a ten ji silně objme. ,,Půjdeme?" Usměje se a dá jí pusu na čelo. Na odpověď si s ním proplete prsty a ruku v ruce vyrazí za ostatními.
,,Dnešní zkouška vyšla parádně, pánové! Takhle to půjde pořád!" Zatleská dlouhán, když balí repráky a notebooky. Je něco jako neoficiální leader skupiny. Rozloučí se a zamíří konečně do svých domovů. Jungkook s Hyejin bydlí blízko u sebe, proto ji vždy gentlemasky doprovodí až domů. Pomalým krokem prochází řadovkou a unáší se čerstvým vzduchem, který v Joonově garáži už dobrou půlhodinu postrádali. Po pár minutách zastaví u jednoho z domků. ,,Nechceš jít dál?" Optá se rozzářeně holčina a udělá psí kukuč. ,,Rodiče přijedou až ráno." Dodá po chvíli. ,,Tak jo." Nechá se přemluvit černovlásek a zmizí spolu do chodby. ,,Dáš si džus?" ,,Rád, děkuju." Jungkook se zatím usadí na gauči. ,,Dneska vám to vážně šlo! Byl jsi úžasný!" Volá na něj z kuchyně. ,,Myslím, že už to konečně trochu vypadá. To víš... máme skvělé obecenstvo." Dodá a pohladí ji po tváři, když se k němu sklání se sklenicí studeného nápoje. Hyejin si mu sedne obkročmo na klín, aby si viděli do očí. ,,Nepovíš mi, co se děje?" Zašeptá milým tónem a přiloží mu chladné dlaně k tvářím. Klučina trochu ztuhne a opět se uvolní, ale nic neřekne. ,,Nekoukej, jako bys nevěděl, o čem mluvím. Posledních pár dní jsi úplně mimo. Koukáš do blba, jsi pořád zamyšlený. Mám o tebe starost." Políbí ho na špičku nosu. Znovu jen ticho. ,,Nebo se..." Do očí se jí ženou štiplavé slzy. ,,Nebo se chceš rozejít?" ,,Ježiši, ne! Hyejin, neplakej." Setře jí palcem několik neposlušných slaných, kapek které neuhlídala. ,,Je pravda, že poslední dobou nejsem v pohodě. Ty za to nemůžeš. Jsi nejlepší holka, jakou si může kdo přát. Ale jsem nervózní, protože mám milující rodinu, tu nejlepší přítelkyni, dobrý známky, kapelu jako sen, který se začíná plnit a já mám pořád takový pocit... že tu něco chybí. Ani nevím, jak to popsat." Hyejin k němu soucitně vzhlíží. ,,Víš, že jsem tu pro tebe. A vždycky budu." Vykouzlí mu úsměv. ,,I já pro tebe." Něžně se políbí, ale jejich rty se od sebe na dlouho nevzdálí a polibky se stávají vašnivější. Holčina vklouzne Kookiemu pod tričko, ale v tu chvíli klučina ztuhne. Hyejin se trochu zarazí a radši si sedne vedle něho. ,,Promiň já..." Těká očima a nechápe situaci. Její přítel nevypadá o moc líp. ,,Ne, já se omlouvám. Nevím, co to se mnou je. Nezlob se, ale asi půjdu domů. Není to kvůli tobě nebo tomu, co se stalo. Jen... asi dneska potřebuju být sám." Usměje se na ni povzbudivě a upřímě. Úsměv mu nakonec opětuje. ,,Dobře, ale kdyby cokoliv, napiš mi, ano?" ,,Spolehni se." Hyejin ho ještě ve dveřích políbí na tvář. ,,Miluju tě." ,,Já tebe taky. Pa." S hlavou plnou všelijakých myšlenek vyrazí domů.