Co Když?!

13.

,,Vážně? Mně by nevadilo..."

,,Ale mně, jo. S nikým jiným tam nejedeš..."

Řekl to tak vážně, až působil naštvaně. Ale potom jeho tvář trochu změkne a opět se usměje.

,,Tedy... pokud tam s nikým jiným vyloženě nechceš."

Ta slova mi vykouzlí úsměv.

,,Super... Mohl bys tenhle víkend?"

,,To je... pozítří?"

Přikývnu a doufám, že má volno.

,,Jo, to můžu."

,,Bezvadný!"

Ups... To znělo nadšeněji, než jsem chtěl.

Ale nevypadá pohoršeně. Jen se mi zasměje a já opět zrudnu. Ještě že už je celkem šero. A celkem i zima. Najednou mi dochází, že mi je opravdu zima a oklepu se. ,,Kookie, vždyť ty se úplně třeseš." Přiskočí ke mně a začne mi třít ruce.
Přestože jsme se spolu poslední měsíc hodně bavili na zkouškách, když jsme šli s klukama ven, ještě jsem ho u sebe nikdy neměl takhle blízko. Snažím se uklidnit zrychlující tep.

,,Kde bydlíš?"

,,C-co?"

,,Kde... To je jedno. Na, vezmi si to."

Hodí přeze mě svou bundu. Cítím jeho typickou vůni a mimo to i jeho voňavku. ,,Nech to být. Bydlím kousek." Usměju se, ale zuby mi v zápětí neposlušně zacvakají o sebe. ,,Tak mě veď." Zaregistruje můj udivený výraz. ,,Snad sis nemyslel, že ti tu bundu nechám úplně?" Zasměje se a já se konečně trochu vrátím do reality. ,,Heh... nemyslel."

Škoda...

Doprovodí mě až ke dveřím, kde mu chci vrátit půjčený kus oblečení a zavadím při tom (zcela omylem) o jeho ruku. ,,Vždyť jsi sám úplně ledový!" Řeknu naštvaně namísto poděkování. ,,Pojď dál. Udělám ti čaj." ,,Ale to se..." ,,Nehodí? Pfff Jimin u nás jeden čas prakticky bydlel. Když přivedu domů kamaráda, rodičům to nikdy nevadí." ,,Máš doma ro...?!" Nestihne větu dokončit, protože zátahu za bundu, kterou držíme každý z jedné strany a on doslova vpadne do chodby. ,,Dobře, ale jen na chvilku."
Představím Taeho rodičům, zavedu ho do pokoje a jdu nám udělat čaj. Upije teplý nápoj a nastane chvilkové ticho. ,,Máš trému?" Zeptá se po chvíli a já k němu stočím zrak, přičemž povysunu obočí. ,, ...Ze zítřka." Dodá.

,,Joo... no... trochu. Dost mi na tom záleží. Co ty?"

,,Taky. Vždycky jsem si přál skupinu. Ale nikdo kolem mě se hudbě nevěnoval, tak jsem přestal trénovat a vydal se jinou cestou. Ale teď už bych se na ni nevrátil. Nikdy. Hudbu miluju."

,,Jsi dost výřečný..." Pokývám uznale hlavou a sednu si vedle něj na postel. ,,To mi nikdy moc nešlo... vyjádřit své pocity a emoce."

,,Když najdeš toho pravého, vyčteš mu to z očí a nepotřebuješ slova." Odpoví okamžitě s vážným výrazem. Zpříma si koukáme do očí a já mám strašnou potřebu uhnout. Ale tím bych přiznal, jak se cítím.

Když najdeš toho pravého? Vyčteš z očí? On snad něco poznal? Že by byl taky na kluky?

Pomalu, ale jistě propadám panice a zároveň zvědavosti. ,,Toho pravého?" Zarazí se sotva na půl vteřiny. ,,Toho pravého člověka." Moje nadšení opadne. Ale aspoň nic nepoznal. ,,Jaký máš rád filmy?" ,,Nejsem moc vybíravej. Musí se mi prostě líbit..." Pokrčí rameny a já se usměju. ,,Znáš Ju on? Slavný japonský horor." Záporně zakroutí hlavou a já vstanu z postele. ,,Nechceš ho zkusit?" Zamrkám a natáhnu se pro notebook. ,,Nechci tě zdr..." ,,Ticho! Já ho taky ještě neviděl. Aspoň na něj nebudu koukat sám." ,,Potřebuješ, aby tě pak v noci někdo ochránil?" Nadzvedne lišácky obočí a jeho poznámka mě opět donutí přemýšlet, jak to mohl myslet. Ale nechci vypadat moc podezřele a radši odpovím. ,,Ne. Je to větší sranda, když můžu pozorovat někoho, jak se bojí..." Zamrkám a provokativně se usměju. ,,Fajn. Kdo se lekne první, musí splnit úkol od toho druhého." Natáhne ke mě ruku, abychom zpečetili sázku a já ji přijmu. ,,Platí." Potřesu rukou rozhodně. ,,Dojdu pro něco k jídlu, zatím to zapni." Poprosím ho a odběhnu.