Co Když?!

3.

Ráno mě probudilo sluníčko. Zakryl jsem se peřinou, ale najednou jsem zaslechl křik. Rychlostí blesku jsem vystartoval a běžel do kuchyně odkud hlas vycházel. ,,Aaaaaa pavooouk! Jungkookie, zlatíčko, vyhoď ho! Aaaa!" Ječela máma a já se musel upřímně zasmát. ,,Já se lek, že se něco děje..." Nadhodil jsem ironický podtón a mamka konečně ztlumila volume. Pavouka jsem vynesl na zahradu a promrzlý se vrátil dovnitř. ,,Tam-m je k-kosa." Divil jsem se s pohledem upřeným na zahradu prosvícenou oranžovými paprsky. ,,Nediv se, když tu pobíháš jen v trenýrkách. Začíná podzim. Měl by ses obléknout." ,,Vážně? Já se lek, že začíná apokalypsa!" Řekl jsem s úšklebkem na svou obranu. Na to se mamka jen pousmála a začala připravovat snídani.

,,Co máš v plánu? Tatínek je v práci a já jdu dneska taky. Přijdeme až večer." Oznámila mi u snídaně. ,,Hyejin jde dneska s Yeonju nakupovat, takže mám volno a Jimin by mohl mít taky. Zkusím za ním zajít." Na to mamka kývne a odejde se nalíčit.

,,Tak ahoj! Oběd máš v troubě, nečekej na nás!" ,,Ahoj!" Zamávám jí a odběhnu do pokoje.

Kookie 🐰
Ahoj, Jiminie!
Máš dneska čas?

Jimin🍑
Ahoj, mám, příjdeš?
Chci ti ukázat novou sestavu

Kookie 🐰
Jasně, za půl hodiny jsem u tebe
Taky chci něco zkusit

Hodím na sebe, co mi přijde pod ruku a vyrazím. Jimin čeká mezi dveřmi než stihnu sáhnout na zvonek. ,,Vyhlížel jsem tě." Oznámí mému zmatenému výrazu. Usměju se a zapadnu do domu.

Usalašíme se v obýváku, který mají opravdu obří. ,,Něco mě napadlo." Začne Jimin s úsměvem a snaží se odtáhnout stůl ke straně místnosti, aby uprostřed obýváku vytvořil víc místa. Ale po koberci se smýkat nábytkem moc nedá. Nejdřív se mu směju, ale chopím se dřevěné desky z druhé strany a odneseme ho spolu. ,,Tak ukaž." Posadím se na gauč a čekám. ,,Ještě to má svý mouchy, ale..." ,,Nekecej a tancuj." Přeruším jeho známý proslov o tom, že to pořád není dokonalé, i když všechno, co zatancuje, nemá chybu. Pustí si doprovod na mém notebooku. Mám tam všechny skladby naší skupiny. Vybere jednu z nejnovějších - No More Dream, začnu zpívat a on tancovat. Při refrénu si vyhrne triko se slovy: ,,Tady bude nějaká otočka, ale ještě nevím jaká. Sakra, měl jsem si vzít triko s krátkým." Zažulí se. Málem mi ukápne slina.

Ani jsem nevěděl, že to vyžle má takový břišáky.

Počkat, co?!

Zavrtím hlavou a sleduju dál sestavu. Asi v půlce písničky skončí. ,,Dál to nemám." Pokrčí rameny a svalí se vedle mě na sedačku. Cítím jeho pot smíchaný s voňavkou.

Hezky voní.
Nikdy jsem si toho nevšiml.

Kooku, vzpamatuj se a hezky rychle!

,,A co jsi to chtěl zkusit?" Řekne, když se vydýchá. Rychle se vzpamatuju a dřepnu si k notebooku. ,,Napadl mě druhý hlas k písničce We Don't Talk Anymore. Nechceš to zkusit?" Řeknu nadšeně a vyhledám karaoke. ,,Fajn, ale nebudeš poslouchat mojí angličtinu, jasný?" Snaží se o přísný tón, ale oba moc dobře víme, že mu to nejde. Na pár sekund se mi podaří udržet vážnou tvář. ,,Jistě, pane." Dostanu pěstí do ramene. ,,Jaau! Nebij mě!" Neodpustím si ublížený výraz. ,,Hérečko... už to pusť." Poslechnu a místnost naplní naše proplétající se hlasy.
,,To znělo dobře." Usměje se na mě. Pokrčím rameny a uculím se. ,,Naučíš mě tu sestavu?" ,,Chceš?! Tak pojď!" Vypadá jak malé dítě nadšené z nové hračky.

,,No a teď ten refrén... Nevím jak tam vpasovat tu otočku, ale řekl bych, že se tam hodí." ,,Hodí. A něco mě napadlo. Víš... jak jsi si vyhrnul to triko, ono to nevypadalo špatně. Kdybys nezačal mluvit, myslel jsem si, že je to tam schválně." Jimin mě zkoumavě pozoruje. ,,Něco ti spadlo do oka?" ,,Cože?" ,,Nějak jsi zrudnul. Jsi v pořádku?" Sáhnu si na tváře teplejší, než obvykle. ,,Možná..." Promnu si oko. ,, ...už jsem v pohodě." ,,Takže bys tam dal tu otočku nějak takhle?" Znovu se mi odhalí kůže na jeho bříšku, kde se rýsují svaly jeden vedle druhého.

Moc mi nepomáháš Jimine!

,,Jungkookie, vážnějsi v pohodě? Pojď sem." Zatlačí mi na ramena, usadí mě tak na pohovku a skloní se ke mně. Rty přiloží na mé čelo. ,,Vždyť ty máš snad i teplotu!" Rozhodí rukama. ,,Asi máš pravdu, nějak mi není dobře. Radši půjdu, ať to nechytíš taky." ,,Počkej! Půjdu s tebou." ,,To nemusíš." ,,Ne, ne... Nepůjdeš sám. Ještě sebou někde švihneš." Trvá si na svém. Daruju mu vděčný pohled a schovám notebook. ,,Můžem." Oznámím a vyrazíme.
,,Děkuju za doprovod." ,,Za nic, brácho. Ukaž!" Zopakuje gesto z obýváku. ,,Už nejsi tak horký ani tak červený. Ale radši si lehni." ,,Díky, poradím si." Mrknu na něj. ,,Měj se!" Pozdraví mě nazpět a seběhne ze schůdků na ulici.

Nikdy mě to nenapadlo, ale...