Co Když?!

16.

,,Dáváš mi úkol." Řekne Tae s rukama u hlavy a já mám sto chutí mu říct, ať tu přespí.

To by bylo moc divný...

,,Momentálně mě nic nenapadá."

,,Tak až budeš vědět..." Podrbe se na zátylku a prohlíží si pokoj, jako by v něm neseděl poslední dvě hodiny. Nakonec najde, co hledal. ,,To už je tolik?! Nechtěl jsem otravovat tak dlouho. Promiň, už půjdu..." Začne se zvedat a mně už rupnou nervy. ,,A dost! Tae, proč máš pořád pocit, že mě otravuješ?! Vždyť jsem tě sám pozval! Někdy mi právě kvůli tomuhle chování přijde, že tě otravuju já. Ale pokud to tak je, řekni mi to hned. Rozhodně mi to... ublíží míň." Cítím, jak rudnu a jsem vděčný roušce tmy, která červeň trochu zahaluje. ,,Pro mě za mě bys tu mohl klidně přespat a nezlobil bych se." Uculím se, ale úsměv mi opadne, když mi doje, že to nejspíš slyšel. Rychle vzhlédnu od podlahy k jeho očím. Nedokážu v nich teď vůbec nic přečíst. Světlo z titulků se v nich odráží a prozrazuje slzičky, jenž se mu do nich derou.

Asi jsem to přehnal...

,,T-tae, já... Promiň... to..."

Větu mě nenechá doříct. Přilepí se na mě tak těsně, až mi naskočí husí kůže. Ta jeho vůně mě opravdu přivádí k šílenství. Omotá ruce kolem mě a nos zaboří do ohbí mého krku. Cítím jeho horký dech.

Sakra, Tae!

Trochu se ošiju. On se ani nehne. Pak zvedne hlevu, aby mi mohl koukat do očí.

Polib mě! Polib mě!

Víš, že to neudělá...

,,Kookie, to já se omlouvám. Mrzí mě, že to na tebe tak působilo. Známe se krátce, přesto mi na tobě... a-a na klucích samozřejmě hrozně moc záleží. Jsem jen opatrný, abych nedolejzal, nebo se neztrapnil. A mimochodem... pro mě za mě bych s tebou mohl být pořád a nezlobil bych se." Po těchto slovech to nevydržím já a vrhnu se mu kolem krku. ,,Nemusíš odcházet, pokud nechceš." ,,Kookie se po hororu bojí sám na záchod, jo?" Jeho hrudí několikrát zaškube smích. Dojde mi, jak se na něj lepím a udělám krok vzad. ,,Když řeknu, že jo, zůstaneš tady?" ,,Jestli ti to udělá radost..." Pokrčí rameny. Zazubím se a se slovy: ,,Jdu pro další peřinu.", odběhnu z místnosti.

Divím se, že mě neposlal rovnou do háje, ale... Nevypadal, že by mu to obětí vadilo... Nakonec objal mě první, ne?

Vrátím se s peřinou a polštářem. Tae se na mě hned stydlivě usměje. ,,Kookie~ Já s sebou ale nemám nic na spaní..." Namísto odpovědi zahodím přinesené věci na postel...

...kam bych nejradši hodil i jeho...

Zase klid, Kooku, jo?!

Nezapomenu se vduchu profackovat a zamířím ke skříni. Pohrabu se v ní, vytáhnu volnější oblečení na spaní a hodím mu ho. ,,Až se budeš chtít umýt... prostě jako doma." ,,Děkuju." Nastane trapné ticho. Ale Tae si s ním poradí. ,,Řekni mi něco o sobě, Kookie." Uvelebí se na zemi vedle postele a položí si na ni bradu. Je neskutečně roztomilý. ,,Něco konkrétního?" ,,Všechno, co jsi ochoten se mnou sdílet."