Co Když?!

7.

Sedím s Hyejin v lavici a povídáme si. Jenže se necítím nejlíp. Její přítomnost mi začíná být čím dál tím víc nepříjemná. Ona za to ani v nejmenším nemůže, ale já se cítím provinile. Vlastně ji využívám. A to nechci, nezaslouží si to.

,,Co ty na to? Kookie?"

,,Co? Promiň, nějak jsem nevnímal."

,,Vidím..." Zasměje se mi, ale potom myšlenku zopakuje.

,,Nechtěl bys po škole zajít do cukrárny? Očividně si potřebuješ obalit nervy, jsi hrozně napjatý."

Stoupne si za mě a začne mi masírovat ramena. Ale bohužel to má účinek přesně opačný a já ještě víc ztuhnu. Rychle se zvednu ze židle, otočím se k ní a usměju se.

,,Domluveno. Asi budeme oba potřebovat něco sladkého."

Protože se ti tvůj přítel chystá oznámit, že je nejspíš gay.

Hyejin se roztomile zažulí, jak to umí jen ona a sedne si zpět do lavice. I já zaujmu místo na poslední hodinu a snažím se soustředit na písemku, která přede mnou najednou přistane.

Fajn... jsem smířen s první kulí. Nesoustředím se ani trochu na ten kus papíru před sebou.
---------------------------------------------------------

Usadíme se v naší oblíbené kavárně nsproti sobě. Objednáme si a já absolutně netuším, jak to celé podat. Hyejin mi zatím něco vykládá a já poslušně přikyvuji, přestože netuším na co. Potom se uculí a vypadá, že už dokončila myšlenku. Chopím se příležitosti.

,,Hyejin, chtěl bych ti něco říct."

Její tvář zvážní.

,,Musíš vědět, že tě upřímně miluju. Ale bohužel ne tak, jak by sis zasloužila."

Povzdechnu si, když si všimnu jejích skleněných oček, ale pokračuju.

,,Jsi úžasná holka a jediné, co bych si teď přál je, aby ses se mnou nepřestala bavit, protože tě potřebuju. Už dřív jsi byla moje nejlepší kamarádka a zároveň člověk, kterému věřím víc než sobě. Proto ti teď řeknu něco, co vůbec nikdo neví a ani nechci aby se to kdokoliv dozvěděl."

Vidím, že se jí klepe ruka, kterou má položenou na stole kousek od té mojí. Propletu si s ní prsty a modlím se, aby to přijala. Očima propaluje ty moje a já její.

,,Já... nejsem si tím jistý, ale... možná, že nejsem..."

Chvěje se mi hlas, ale Hyejin mi trochu zmáčkne ruku a donutí mě se na ni podívat. Malá slzička steče po jejím líčku, ale ona se přesto povzbudivě usměje.

,,Je možné, že nejsem na holky."

Řeknu, co nejrychleji a sklopím pohled na desku stolu.
Nastane ticho. Mlčky sedíme, držíme se za ruce. Mně teprve teď dojde, co jsem udělal.

Řekl jsem to nahlas. Já... já jí to řekl!

Znovu se setkám s jejím pohledem a i do mých očí se začne vkrádat slaná tekutina. Nehodlám ty slzy pustit ven, ale moc se mi to nedaří. Hyejin vstane aniž by rozpojila naše ruce a přisedne si vedle mě.

,,Mně na tom nezáleží, Kookie. Hlavně abys byl v životě šťastný s někým, koho budeš opravdu milovat. A my dva zůstaneme nejlepší kamarádi."

S úsměvem mě obejme a takto sedíme, ani nevím, jak dlouho. Moc se mi uleví a čas nechám plynout, stejně jako všechno ostatní kolem.