Tati kup nám maminku

1. Dvojčata

„Sophie!" zakřičel zděšeně, když uviděl svou dceru radostně seskakovat ze schodů. „Kdo ti to udělal?" zeptal se podezřívavě. Nebylo přeci možné, aby...

„Bláška žíkal, že budeme hlát na kadežníka," zazubila se dívenka sladce a nejspíš jí vůbec nevadilo, že jí její dvojče ustřihlo celý levý cop.

„Mathyasi, pojď dolů!" zavelel muž autoritativně a se staženým obočím sledoval, jak se klučina pomalu šourá z patra. „Mám tě přerazit teď, nebo až se vrátím?" zeptal se naštvaně. „Kdes vzal ty nůžky?" napadlo ho poté.

Chlapec se k odpovědi příliš neměl. Palcem nohy kreslil do koberce kolečko a pohledem kontroloval své počínání.

„Tak?" zvýšil Severus nesmlouvavě hlas.

„Na stole," pípl nesměle.

„Na kterém?" dožadoval se otec konkrétnější odpovědi.

„Tam," ukázal klučina směrem, kde se nacházela otcova pracovna.

„Přerazím tě hned," kapituloval Severus a chlapce plácl přes zadeček.

„To bolííí!" rozkřičel se malý ještě dřív, než se ho mužova ruka vůbec dotkla.

„Já ti dám, že to bolí, bolet to teprve bude, jestli se ještě někdy přiblížíš k mému stolu," zavrčel. „Mohli jste si ublížit," zamumlal si ještě pro sebe starostlivě, a než stačil přidat nějakou hrůzostrašnou výhružku, aby tak děti odradil od dalšího prozkoumávání jeho pracovny, zazvonil u domovních dveří zvonek.

„Hemjóna!" zvolaly děti současně, a aniž by si snad něco dělaly z rozzlobeného rodiče, rozeběhly se k velkým dveřím.

Severus je s protočením očí následoval a s úlevným povzdechem ustoupil, aby mohla posila v podobě jeho bývalé studentky vejít.

„Dobrý den," pozdravila dívka slušně, ale vzápětí se vrhla na kolena, aby se mohla pořádně přivítat s dětmi.

„Zdravím," prohodil Severus a něco mu říkalo, že mu stejně nikdo nevěnuje pozornost.

„Sophie, co jste to zase vyváděli?" zeptala se, jakmile si všimla chybějícího copu, a protože už měla co do činění s dětským fantazírováním, pro seriózní odpověď se obrátila na Severuse.

„Hráli si na kadeřníka. A ne, nevím, jak to spáchali, nechal jsem je bez dozoru sotva minutu."

„Hemjóno, poď, budeme si hlát," tahala Sophie dívku za ruku. Mathyas ji chytil za druhou a společnou silou s ní cloumali.

„Hermiono, prosím vás, nějakým způsobem sjednoťte délku Sophiiných vlasů," věnoval mladé ženě výmluvný pohled, pak se otočil na děti. „Žádné ponocování, nejpozději v osm ať jste v posteli, jasné?"

Děti horlivě kývaly, ale on měl už teď o splnění tohoto závazku vlastní představu.

„Udělám, co bude v mých silách," přislíbila Hermiona.

„Obávám se, že po pár minutách s nimi už žádné mít nebudete," odvětil skepticky a natáhl se pro kabát na věšáku. Z ratanového stolku ještě sebral kožené rukavice a naposledy se otočil.

Děti okamžitě pochopily, pustily se Hermioniných prstů, které do této chvíle úpěnlivě drtily, a rozeběhly se k otci. Mladá čarodějka s úsměvem na rtech sledovala, jak si před ně její bývalý profesor klekl na koleno a nechal se obejmout od dvou párů drobných ruček.

„Ahoj, tati," řekli současně a jeden po druhém mu dali pusu na tvář. „Máme tě ládi," přidal se ještě Mathyas.

„Já vás taky," usmál se na ně a konečně se postavil. „Ale jestli budete slečnu Hermionu zlobit, bude co?"