Tati kup nám maminku

7. Tajemství doktora Devera

Když se ve čtvrtek večer Severus zajímal, zda přijde Hermiona následující den, musela zvolit zápornou odpověď. Měl být pátek a ona podvědomě tušila, že by ji Mark mohl někam pozvat. Nebyla zase tak optimistická, jak by se podle jejího uvažování dalo předpokládat, ale na základě Markovy přímočarosti a víc než ochoty s ní flirtovat tušila, že ji nenechá z laboratoře jen tak odejít. Nemýlila se.

Za dobu, co pracovala pod nepříliš důsledným dohledem Deverova asistenta, Mark se v laboratoři vyskytl hned několikrát. Nejdřív se jen mihl kolem, když sháněl destilovanou vodu, poté mu zase nějakým záhadným způsobem zmizel ethanol (lehce se o ni otřel, když si vypůjčoval ten z jejího stolu) a posléze se objevil naposledy, sháněje se pro změnu po filtračním papíře. Bylo vtipné sledovat, jak zaskočenému asistentovi vysvětluje, že opravdu všude na patře tenhle nezbytný kousek celulózy chybí. Hermiona na sebe nechala po očku mrknout a s uchechtnutím pohlédla na jeho mizejícího záda. Tohle se vyvíjelo víc než zajímavě. Pro ni.

Za tabulemi skla, které v laboratoři plně nahrazovaly zeď a díky nimž do laboratoře i v zimních měsících pronikalo více světla než do místností s obyčejnými vsazenými okny, se na město snesl soumrak. Hermiona ze zvyku zkontrolovala čas a přesně v devatenáct hodiny vložila do sušárny dnešní pečlivě syntetizované vzorky. Díky značnému podílu vlhkosti se nemusela bát nechat je v zapnutém přístroji celou noc sušit při příjemných čtyřiceti pěti stupních Celsia (vyšší teplota by je nenávratně rozložila), aby si je mohla zítra ráno vyzvednout a uložit k dalšímu zkoumání v průběhu příštího pátku. Ještě jednou připomněla Dereckovi, aby sušárnu nevypínal a spokojeně pověsila svůj laboratorní plášť na jeden z mnoha háčků u dveří.

Mávla na pozdrav asistentovi a s kabelkou přes rameno a kabátem v ruce zamířila na toaletu, kde si poupravila rozcuchané vlasy, po marném pokusu o dokonalé rozčesání je alespoň zlehka natupírovala, aby držely tvar. Řasenkou zvýraznila svůj pohled a rty obohatila vrstvičkou průhledného lesku. Spokojeně na sebe mrkla do zrcadla, přehodila si přes ramena kabát a vyšla na chodbu. Neušlo jí, že dveře Markovy pracovny jsou dnes otevřené a dovolila si usoudit, že je to poprvé, co se s tímto netypickým úkazem setkala. S úsměvem na rtech a pohledem nevzrušeně upřeným před sebe prošla kolem. Její úsměv se rozšířil, když za sebou uslyšela spěšné zamykání vzápětí nahrazené rychlými kroky.

„Ahoj, Hermiono, to je náhoda, taky už jsem to dnes zabalil," sdělil jí a znělo to přesvědčivě. Skoro.

Dívka raději nekomentovala tu překvapivou náhodu, která je svedla při odchodu dohromady. Zaujal ji způsob oslovení.

„Dobrý den, Marku. Měla jsem za to, že jsme naposledy skončili u vykání," připomněla mu, ale úsměv na její tváři dával tušit, že svou výtku nemyslí příliš vážně.

„A proto jsem usoudil, že bychom mohli lehce pokročit, ale pokud vám to vadí..." stáhl se muž obezřetně. Neměl v plánu ji vyplašit.

Přimhouřila oči a za chůze si ho přeměřila. Byl to kus chlapa, o tom žádná. Mohlo mu být kolem pětatřiceti, jeho sportovní postava ji převyšovala o hlavu a za všech okolností působil nebývale sebevědomě. Hnědé vlasy měl sestříhané do slušivého krátkého pánského sestřihu, tvář částečně zahalenou pod upraveným strništěm, které při líbání neočekávaně tolik neškrábalo – jak se nedávno sama přesvědčila. Jeho poměrně strohé a ostré obličejové rysy zjemňovaly oči barvy hořké čokolády a hlavně – jeho levý prsteníček nenesl známky po zlatém kroužku.

„Myslím, že ne," odvětila dodatečně.

„Skvělé, zřejmě jste se rozhodla mě dnes vzít na milost, tak by mi mohlo projít i pozvání na večeři," zariskoval okamžitě.