Tati kup nám maminku

22. Láska prochází žaludkem

Probudily ji jemné doteky zkoumajících prstů na levém předloktí. Ošila se. V ten okamžik se ruka stáhla a Hermiona zaslechla dětské cupitání doprovázené křikem: „Hemjona už je vuzuhůlu!" Už je vuzuhůlu, tati!"

„Sophie, jestli jsi Hermionu vzbudila, už vážně dostaneš na zadek!" vzdáleně vnímala Severusův ztišený hlas. „A říká se vzhůru," dodal ještě, ale to už jeho slova slyšela zřetelněji. Vešel do pokoje ve chvíli, kdy se zmateně rozhlížela kolem.

„Nezbudila, zbudila se sama," stála si na svém dívenka opatrně vyhlížející za otcem.

„Dobře, tak teď si běž hrát s Mathyasem, slečna Hermiona si potřebuje odpočinout, ano?" tušil, že tohle by mohlo zabrat. Taky ano. Dcera zkoumavě pohlédla na mrtvolně bledou ženu v posteli a pak rozumně kývla. „Tak jo," souhlasila a zmizela.

„Jak vám je?" zeptal se starostlivě, když se posadil vedle ní na postel. Hermiona se mátožně posadila a trochu se posunula, aby se mohla opřít zády o čelo postele. V tu chvíli si uvědomila, že tohle není pokoj pro hosty, ve kterém se probudila po své opilecké šarádě. Tušila, že to bude Snapeova ložnice, protože se nacházela blíž než pokoj pro hosty a on měl asi naspěch, když mu omdlela v náruči, ale nenasvědčovala tomu žádná fotografie mrtvé manželky na nočním stolku ani na komodě. Mýlila se nebo už skoncoval s bolestnými vzpomínkami?

„Docela dobře," řekla pravdu a přijala od něj sklenici karmínové břečky. Při představě, že tohle všechno bude muset vypít, se mírně oklepala.

„Ztratila jste dost krve. Proč jste mi o tom zápěstí neřekla?" zeptal se vážně.

Se zkřiveným obličejem z prvního doušku krvetvorného lektvaru odvětila: „Protože jsem to sama nevěděla. Seběhlo se to strašně rychle. Je Mathyas v pořádku?" vyhrkla náhle při vzpomínce na chlapcův křik.

„Trochu ho to vzalo," připustil, „ale vzpamatuje se z toho. Jen je trochu špatný z toho, že vám ublížil."

„Ale vždyť za to nemohl. Škoda, že jste ho neviděl," Hermiona náhle zněla nadšeně. „Povídali jsme si, Sophie byla v patře a pak mi řekl, že by si přál být tak dobrý kouzelník, jako jste vy. Naoko vážně mávl rukou a bylo to. Okno se roztříštilo a dál už to znáte."

„Ano, dál už to znám. Kdybych nepřišel, koupala byste se ve vlastní krvi a dvojčata by z toho měla doživotní trauma. Slibte mi, že na sebe budete dávat větší pozor, Hermiono," požádal ji s obavami v očích.

Do teď mu visela na rtech a náhle neměla, co by řekla. Bál se o ni. Z jeho hlasu to bylo patrné a ji to hřálo jako paprsky letního sluníčka.

„A teď už to vypijte," pobídl ji, když se k ničemu neměla. Naopak, on by se brzy mohl mít k tomu ji políbit, a musel tomu zamezit.

Poslušně vypila několik hltů, než se otřásla odporem. „Je to nechutné," konstatovala.

„Vařil jsem to já," zamračil se na ni. Nelíbilo se mu, že haní jeho práci.

Pousmála se. „Ale to nic nemění na tom, jak odporné to je."

„Ukažte," vzal jí pohár z ruky a přivoněl. Hermiona ho sledovala, jak znalecky zkoumá svůj výtvor a následně v něm smočil rty. Na jazyku převalil doušek lektvaru, a když polkl, mírně se ošil.

„Je to hnusné, že?"

„Je to prostě krvetvorný lektvar, neodmlouvejte a pijte." Vnutil ji sklenici zpět a dohlédl na to, aby ji celou vyprázdnila.

„Spokojený?" zamračila se na něj, když prázdnou sklenku odložila na stolek.

„Naprosto. Už se vám vrací barva."