Tati kup nám maminku

15. Snape na ledu, Dever u ledu

Už potřetí toho večera záměrně přehlédl vřelý úsměv Anastazie Stockwoodové a ještě víc se sklonil nad tkaničkami bruslí své dcery. Pohlednou pětatřicátnici, která stejně jako on vodila své děti na kroužek bruslení a tuto večerní akci si nemohla nechat ujít, to příliš neodradilo. Dál jeho směrem vysílala vyzývavé pohledy. Nevěděl o ní mnoho. Snad jen to, že ji muž opustil, když čekala druhé dítě a byla to skrz na skrz mudla. A pak také to, že si pro něj z neznámého důvodu usmyslela, že právě ona a on si jsou souzeni.

Za jiných okolností s ní ze zdvořilosti prohodil pár slov, přece jen, nebyla to žádná hlupačka, byla i docela hezká a inteligentní a on vážně nechápal, proč ji manžel opustil kvůli nějaké silikonové blondýně, jak se o své náhradnici Anastazie ráda vyjadřovala. Ovšem teď byl trochu nervózní a na nějaké tlachání neměl náladu. S Hermionou byli domluveni, že dorazí přímo na stadion v sedm hodin. Jenže měla zpoždění. Už šest minut. Věděl to naprosto přesně, protože každou minutu kontroloval hodinky. Připadal si jak kluk na první schůzce, byl nesvůj a uvažoval, zda jeho bývalá studentka dorazí, či nikoliv. A uvědomil si dvě věci. Jednak ve svých myšlenkách kladl až příliš velký důraz na slovo bývalá a pak drobné ručky neustále dloubající do jeho ramen a hlásky dožadující se odpovědi, na otázku: „Kdy už pšijde Hemjona?" mu na klidu také moc nepřidávaly.

Ještě jednou zkontroloval pevnost šněrování dceřiných bot a napřímil se. Letmo pohlédl na hodinky a pak vzhlédl ke dveřím, které vedly mimo prostředí kluziště a sedadel. V té chvíli se v nich objevila Hermiona. Měla mírně uzardělé tváře, to přisuzoval studenému větru venku, na sobě krátký černý kabátek svázaný v pase páskem, modré džíny a černé polobotky. Nestihl si dovolit delší úvahy, protože na něj zamávala na znamení, že je vidí a rychlým tempem začala zdolávat schody, které je dělily.

„Dobrý večer, Severusi," pozdravila ho s hřejivým úsměvem na rtech a vzápětí se vrhla do dřepu, aby se přivítala s těmi přerostlými pijavicemi.

V první chvíli ho napadlo vytknout jí zdržení, ale pak si uvědomil, že by to bylo dětinské. Už není její profesor. „Dobrý večer, Hermiono," zvolil nakonec neutrální odpověď, ale podle toho, jak se obě děti na Hermionu věšely a předháněly se, kdo ji omráčí větší slovní zásobou, usoudil, že mu stejně nikdo nevěnuje pozornost. I když... někdo přece ano. Anastazie na ně celou dobu hleděla a nejspíš zvažovala, jak moc velká konkurence jí právě dorazila. Neznatelně se ušklíbl.

„Tati, můžeme už na led?" otočil se na něj klučina s otázkou.

„Běžte, ale opatrně. A žádné strkání. Ani s ostatními dětmi, jasné?"

Ani kývnutí na srozuměnou se nedočkal, jak rychle ti dva zmizeli. Sklonil se pro své vlastní brusle a pak si teprve všiml Hermioniny malé kabelky, kterou měla na rameni.

„A vy máte brusle kde?" zeptal se udiveně.

„Brusle?" zněla pro změnu ona překvapeně.

Ušklíbl se. „No jistěže brusle, na kole by to asi moc nešlo," střílel si z ní.

„Já jsem... nenapadlo mě..." zakoktala se zaraženě.

„Aha, vás nenapadlo, že když jste pozvaná na bruslení, bude se po vás tato aktivita také vyžadovat?"

„Popravdě? Ne. Chtěla jsem se jen dívat. Navíc, já..." odmlčela se.

„Ano?" pobídl ji. Zase to z ní lezlo jako z chlupaté deky.

„Já neumím bruslit," pípla zahanbeně.

Nejdřív na ni pár vteřin nevěřícně zíral a pak se rozesmál. A ona zrudla.