Tati kup nám maminku

6. Klec na ptáka

Mírné zhoupnutí matrace jeho spánek neporušilo, ale když k jeho uchu dolehl dětský vzlyk, bleskově se otočil hledaje původce toho zvuku. Jakmile se mu podařilo zaostřit, rozeznal vedle sebe sedící dceru, která potichu štkala a žmoulala v ruce plyšového tříhlavého dráčka.

„Zlato, co se stalo?" zeptal se starostlivě. Většinou tahle hloupá oslovování nepoužíval, nikdy se to u nich příliš nenosilo, jen Anna mu často říkala drahý, teď to ovšem vyhrkl automaticky.

„Santa... nedonese... bojím..." byla jediná slova, která bezpečně identifikoval mezi jednotlivými vzlyky.

Pohodlněji se posadil a přitáhl si plačící dceru do náruče, ta stále pevně svírala oblíbenou hračku a byla k neutišení.

„Sophie, ššš, uklidni se a pověz mi, co se stalo," konejšil klidným tichým hlasem dívenku a něžně ji vískal ve vlasech.

„Umí splnit Santa šecko?" zeptala se starostlivě.

Severus podvědomě svraštil obočí, protože zatím netušil, kam tím dcera míří.

„Myslím, že ano, nezapomeň, že je kouzelný, plní přání mnoha dětem na celém světě," vysvětloval trpělivě.

„No jo, ale co dyž to nedokáže? Co dyž bych si přála něco, co on neumí?" vyzvídala dál.

„A co to má být?" zeptal se přímo, protože přesvědčovací taktika o umění všemocného Santy příliš nezabírala a on neměl nejmenší tušení, co Sophie do kouzelného dopisu nakreslila. Děti si dopis daly na okenní parapet a on je chtěl nechat pár dní v napětí, zda si jejich vzkazy tajuplný mág vůbec odnese, a teprve poté plánoval nepozorovaně je vzít, aby zjistil, po čem touží jejich dětské dušičky.

„Maminka," píplo děvčátko opětovně nabírajíc k pláči a pevněji se přimklo k otci.

„Maminka?" zeptal se šokovaně.

„Maminka," potvrdila Sophie.

„Ale vždyť víš, že to nejde," pokusil se jí opatrně vysvětlit.

„Já vím, tys žíkal, že je tam nahože a že na nás kouká, ale já bych ji chtěla, tati. Dokáže to Santa?"

Zhluboka se nadechl, aby získal nějaký čas na nalezení vhodných slov. Věděl, podvědomě tušil, že tohle jednoho dne přijde, ale stále bylo příliš brzy. V duchu dal za pravdu Doře, měl to očekávat.

„Sophie, je mi to moc líto, ale tohle Santa neumí. Ale kdybyste s Mathyasem chtěli třeba nějaké zvířátko..." zkusil dceru nadchnout pro živého mazlíčka a přitom se modlil, aby si nenaběhl ještě víc a ona nechtěla maďarského trnoocasého. Odpovědi se nedočkal, protože se dívka opět rozplakala.

„Ale já bych taky chtěl maminku," ozvalo se ode dveří.

Severus v duchu zasténal. Ti dva se snad domluvili... U dveří stál jeho syn, rozcuchaný a očividně rozespalý, za ucho svíral plyšový kotlík a smutně koukal.

„Pojď sem," vyzval ho otec a posunul se, aby se chlapec mohl uvelebit vedle něj z druhé strany.

„Santa neumí vyčarovat živé lidi. Nemůže vám vrátit maminku," vysvětloval těm dvěma trpělivě.

„Ale to šeci nemusí být ta samá maminka," namítl chlapec logicky. „Můše být čeba úplně jiná."

„Jo, jiná," přitakala dívka a rukávem od pyžama si utřela slzy. „My cem, aby nás měla láda."

„A aby si s náma hlála," doplnil Mathyas sestru.

„A taky musí mít láda tebe, plotože nejde, aby měla láda jenom nás," přihřívala polívčičku Sophie.