Tati kup nám maminku

12. Ráno s opicí

Nevěděla, co ji ze spánku vytrhlo dřív, zda zimní sluneční paprsky nebývalé intenzity nebo bolest hlavy. Kladívka permoníků vytrvale bubnovala do spánků a ve vyschlých ústech zaznamenala pachuť žaludečních šťáv. Včera se musela pořádně zřídit. Hlavou jí prolétla myšlenka na nový koberec v předsíni. Snad ho nepokřtila... Myšlenka na koberec v jejím bytě vyvolala v momentálně úplně vymyté mozkovně další asociace. Největší pozornosti se dožadovala ta, která chtěla zjistit, jak se vlastně dostala domů.

Matně jí prolétlo myslí, že odešla do baru někoho ulovit, je tedy možné, že se zadařilo. To nezjistí dřív, než se jí podaří trochu vzpamatovat, což se samo o sobě jevilo jako hodně bolestivý proces.

Se stále zavřenýma očima se pokusila odvrátit hlavu od nepříjemně dotírajících paprsků. Po velkém přemáhání se jí povedlo otočit obličej na druhou stranu, ale z okoralých úst jí uniklo tiché zasténání.

Severuse vytrhl ze čtení bolestný povzdech. Zpoza knihy zkontroloval stav slečny Grangerové, který se jevil být ve fázi probouzení. Stáhl koutky rtů do škodolibého úšklebku a záložkou zajistil stránku tam, kde přestal.

„Dobré ránko, Hermiono," popřál jí rozverně, vychutnávaje si strnulost, když poznala jeho hlas.

„Ach," uniklo jí. Hlas svého konzultanta poznala bezpečně, a to, že byl v jejím bytě, nevěstilo nic dobrého. U Merlinovy bradky, včera asi vyváděla víc, než si myslela. Pomalu rozlepila jedno oko a bez dalších zbytečných pohybů se podívala směrem, odkud přišel jeho hlas.

Nemýlila se. Seděl tam v křesle, nohu přes nohu, jako pán celé situace. Její indisponovaná mysl už jí nedovedla k přemítání o tom, že ona v ložnici žádnou židli nemá, když se ochraptěle ptala: „Co tady děláte?"

Uchechtl se. „Já tady už nějaký ten rok bydlím," odpověděl s neskrývaným pobavením.

„Já jsem u vás?" vyhrkla překotně a v návalu překvapení se pokusila posadit. Se zaúpěním padla zpátky na polštář.

„Ano, lehce po druhé v noci jste mě poctila svou opilou přítomností."

Odpovědí byl jen její povzdech. Pokusila se narovnat a co nejrychleji se dát do pořádku, ale tupá bolest hlavy nepolevovala. Navíc cítila nepříjemné chvění kolem žaludku signalizující, že by mohlo dojít k nedobrovolnému uvolnění včerejší večeře.

Sledoval její marné pokusy o zázračné zotavení, a když povědomě zezelenala, rozhodl se zakročit. Vstal, aby se mohl přesunout vedle ní na postel. Bez řečí vklouzl levou rukou na zátylek a mírně jí nadzvedl hlavu, aby se Hermioně lektvar na kocovinu, který připravil na noční stolek, lépe polykal.

„Pokuste se vypít to všechno," doporučil a opatrně jí přiložil lahvičku ke rtům.

Nevzdorovala a ani se nepokoušela čichem identifikovat obsah. Po prvním doušku se otřásla a rty zkřivila odporem.

„Je to nechutné, já vím, ale pomůže vám to."

Útrpně na něj pohlédla a se značným sebezapřením do sebe za jeho pomoci dostala veškerý obsah flakónku. S úlevou zaznamenala, že se žaludek zklidnil a cítila se malinko lépe. Jen kdyby ta hlava tak nebolela...

Opatrně vyprostil prsty ze zacuchaných vlasů a několik vteřin si dovolil shlížet na její oddychující tvář se zavřenýma očima a vlasy rozprostřenými po polštáři. Vypadala zranitelně a křehce a...

„Lepší?" zeptal se, když i jemu samotnému přišlo zírání na ni nepatřičné.

Kývla. „Ale hlava bolí pořád příšerně."