Tati kup nám maminku

11. Skotské střiky

Po zazvonění čekala sotva pár vteřin, než se energicky otevřely dveře. Za nimi ovšem nebyl očekávaný Mark, ale vysoká, štíhlá, perfektně nalíčená žena v černých kalhotách a halence. Přes rameno jí přepadával vodopád hustých tmavě hnědých vlasů svázaných do jednoduchého copu a dokresloval tak přísný výraz na její tváři. Odměřeně přejela Hermionu opovržlivým pohledem. Chvíli vyčkávala, co z mladé ženy vypadne, ale když se nedočkala, sama se ujala slova. A servítky si rozhodně nebrala.

„Vy jste ta studentka, která mi momentálně brousí manžela?" zeptala se nevzrušeně za použití slovníku, který se k ní absolutně nehodil, ale zřejmě plně vystihoval Markovy (mimo)školní aktivity.

„Já jsem... cože?!" došlo Hermioně se zpožděním její sdělení.

„Jak se tak dívám, jste jen jednou z mnoha Markových trofejí," odfrkla si žena. „Ale to není můj problém, nechápu, proč ty své kurvičky musí tahat i domů," řekla si více méně pro sebe a otočila se zády, aby mohla křiknout: „Marku, máš tu návštěvu!"

Hermiona se bezděčně otřásla. Tak jízlivý hlas už hodně dlouho neslyšela. Na bližší úvahy nebyl čas, ostatně zatím nebyla schopna ani dostatečně vstřebat nabyté informace, když ze schodů naproti dveřím seběhl rozesmátý muž. Úsměv na jeho rtech při pohledu na nezvaného návštěvníka rychle povadl.

„Laskavě tady slečně vysvětli, že nejsme hodinový hotel," švihla po něm manželka zlostným pohledem. „Své zálety si praktikuj jinde, ale domů to netahej, už jsem ti to říkala několikrát. A vyřiďte si to venku," tentokrát se otočila na Hermionu, „tím svým ztřeštěným zvoněním jste probudila obě děti," prskla ještě naštvaně a zmizela v domě.

V tu chvíli se Hermiona konečně začínala probírat ze strnulosti způsobené šokem a téměř si sbírala čelist ze země. Manželka v domě ji překvapila, to ano, ale pořád se to dalo vysvětlit. Co se ovšem vysvětlit jen tak lehce nedalo, byla přítomnost dětí v rodině bezdětného Marka.

Začala couvat, chtěla odtud zmizet, než se jí po tváři začnou koulet slzy. Jen nepřítomně vrtěla hlavou, jako by chtěla všechno, co se během té chvilky stalo, popřít, ale Markův jemný dotek na předloktí jí dokonale připomněl, že tohle není zlý sen.

„Hermi, já ti to vysvětlím," řekl konejšivě.

„Vysvětlíš?! Nechtěj mě rozesmát! Co přesně máš v plánu vysvětlovat? Že seš kurevník na slovo vzatej a ohneš do pravýho úhlu každou sukni?" rozkřikla se frustrovaně. „A já slepice pitomá ti to všechno žrala!" vynadala tentokrát sobě.

„Herm, o nic nejde, můžeme-" pokoušel se urovnat situaci, která se pro něj nevyvíjela příliš příznivě.

„Můžeme? Tak my můžeme, jo?! Nevím, co můžeš ty, ale jestli se ke mně ještě někdy přiblížíš, vykastruju tě a tvoje nádobíčko pověsím na školní nástěnku, pak už rozhodně žádné blbé náně, jako jsem byla já, nebudeš moct říkat to svoje 'Můžeme'!" vmetla mu do tváře a vší silou se mu vytrhla ze sevření.

„Ale mohli bychom-"

Nestačil dopovědět, co měl na srdci, a do prsou ho zatlačila špička ženiny hůlky. „Opovaž se říct, že bychom mohli být přáteli!" zasyčela výhružně.

Pud sebezáchovy mu zatím stále fungoval, takže poslušně zmlknul a sklopil pohled.

„Promiň," řekl po chvíli.

„Ts," odfrkla si zhnuseně, protože za další slova už jí nestál. Schovala hůlku do rukávu pláště a bez ohledu na to, zda by ji mohl zahlédnout nějaký z mudlů, se přemístila.