Tati kup nám maminku

13. I muži mají své dny

Probudila se krátce před šestou večer a bylo jí ještě hůř, než ráno. Ne po fyzické stránce, ale po psychické. Její tělo se z šoku způsobeného odplavením nadměrného množství alkoholu z krve dostávalo ne zrovna žádoucím způsobem. Krásné zapomnění a temno před očima se Hermioně zdálo rozhodně přijatelnější než skutečnost, že se pomalu ale jistě rozpomínala na všechno, co včerejšího večera udělala a řekla. A že toho nebylo málo.

Netušila, jak se bude moci před Snapem vůbec ukázat a přitom nebýt studem rudá až na zadku. Jediným světlým bodem, ač v podstatě netušila proč, se zdál být fakt, že Nathalie je minulostí. Nešťastně si povzdychla. Tušila, že je jen otázkou času, dokud se neobjeví další žena. Ale na tom jí přece vůbec nemuselo záležet, napomenula se a raději se vyhrabala z postele. Bylo na čase zanechat sebelítosti.

Když pak stála o chvíli později pod vlažným proudem vody, problesklo jí hlavou, jak je možné, že místo prolhaného Marka řeší odkopnutou Nathalii. Nenašla pro to důvod. Alespoň zatím.

*****

„Cože Hermiona udělala?!" zeptal se Remus. Zajíkavý smích, který se ho zmocnil, dával tušit, že vyprávění o umístění obsahu žaludku mladé ženy na pantofle jeho přítele rozuměl velmi dobře.

„Nedělej hloupého," pokáral ho Severus a se sklenkou skotské se posadil do křesla naproti němu.

„Neumím si představit Hermionu opilou," chechtal se vlkodlak dál.

„Věř mi, o nic jsi nepřišel."

„Ale nechápu jednu věc-"

„Vážně jen jednu?" zeptal se Severus bezelstně.

Lupin jeho narážku nijak nekomentoval a dál se zaobíral svou původní myšlenkou. „Nechápu, proč by to dělala? Zrovna Hermiona?"

„Z toho, co jsem pochytil během toho jejího bláznivého blábolení, mám pocit, že její vyvolený nebyl tak úplně svobodný," odvětil Snape a letmým gestem ruky si přivolal do sklenky dvě kostky ledu. Pokoušel se tomu odnaučit, protože mu Lupin stále vyčítal, že tím tu krásnou zlatavou tekutinu znásilňuje, ale on si tak pití daleko lépe vychutnal.

Remus nad jeho gestem nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Chudák holka, taky to nemá jednoduchý," povzdychl si. Konečně i on smočil rty ve skotské.

Severus se ušklíbl. „Ale nebudeme rozebírat slečnu Grangerovou, že ne?" zeptal se tónem, který nepřipouštěl námitky.

„Pravda," souhlasil druhý muž a z kapsy u kalhot vydoloval složený papír. „Myslím, že Teddy si přeje berušku," zamumlal zadumaně, když si prohlížel barevnou čmáranici na bílé ploše.

„Berušku? Vážně, Remusi?" zeptal se s neskrývanou ironií a přitáhl si pokreslený papír k sobě.

Musel uznat, že to barevné cosi vážně vypadalo jako brouk. Dokonce měl pocit, že obdobná kresba se v Teddyho dopise pro Santu Clause objevuje s železnou pravidelností. Tedy loni i předloni, na jejich běžném chlapském posezení před vánočními svátky, jak tomu samolibě říkal Lupin, prohlížel něco podobného. Docela ho překvapovalo, že úroveň dětského kreslení nezaznamenala žádné výrazné zlepšení. Ovšem pokud to byl opravdu brouk. Ale on sám neměl tu drzost, aby Teddymu jakkoliv vyčítal kreativní čmáranice, protože to, čeho se dopustila jeho dvojčata, se dá považovat za umělecké diletantství. Byl zvědav, co z toho vyluští Lupin. Ale teď byl na řadě malý Teddy.

„Domnívám se, Remusi, že Teddy chce sourozence," řekl nakonec, když obrázek prozkoumal ze všech stran a otočil ho vzhůru nohama.

Lupin se zalknul skotskou. „Sourozence?" zopakoval zděšeně.