Srdcový král (Sterek Cz)

4. Rozkousané rty

Hodiny se Stilesovi vleknou až příliš pomalu. Neví co si myslel, když nastupoval na vysokou. Že budou hodiny více záživnější, než ty na střední?
Jo přesně to si říkal, než odjel do New Yorku. A opak se stal pravdou. První dvě hodiny se snažil poslouchat výklad od kantorů a po další hodině se přistihl, že se mu zavírají nudou oči. 

Vysvobození se dočkal až ve dvě hodiny, kdy zazněl poslední zvonek a on tak mohl odejít.

Líně se zvedne ze své židle, přehodí si batoh přes rameno a odejde ze třídy. Coru skoro celý den neviděl. Zjistil že mají oba dva snad úplně jiné hodiny a on tak musel vše ve třídě přetrpět úplně sám.

Jakmile hnědovlásek vyjde na chodbu, pořádně se protáhne a vydá se ven ze školy. Už tady nestráví ani minutu. Ne že by nebyl za tuto školu rád, ale přeci jen je to škola. Coru po cestě ven nikde nepotkal, a tak se rozhodne ji chvíli počkat, alespoň před školou. Nějaká minuta ho nezabije. Sedne si na schody před školu, vyndá si mobil z kapse a začne si krátit čas, prohlížením sociálních sítí.
Když se však ani po patnácti minutách hnědovláska neukáže, Stiles to vzdá a pomalu vstane.

Rozejde se po schodech dolů a v kapse u kalhot mu najednou zavybruje mobil. Stiles si opět vytáhne svůj telefon, a když uvidí, od koho mu zpráva přišla, rozlije se mu po tváři široký úsměv.

To by ale nebyl on, kdyby se mu něco nestalo. Při posledním schodu mu podklouzne noha a on znovu padá na zem.
Tam se, ale zázrakem neocitne.
Ucítí okolo sebe silné ruce, které ho pevně drží. Pomalu otevře oči, které nevědomky při sklouznutí zavřel. Když se jeho oříškové oči setkají s párem zelených, dech se mu zastaví a srdce začne hlasitě být do hrudi. Přijde mu jako by se vše okolo něj zastavilo a zůstal jen on a muž, co ho stále pevně drží ve svém náručí.

„Měl by jsi být víc opatrný. Už po druhé bych tě viděl ležet na zemi." pokárá hnědovláska Derek, který jen tak tak stihl mladšího zachytit. Naštěstí ho vlčí instinkty nezklamaly a on včas mladíka zachytil.

Stilese snění ihned přejde, když uslyšel káravá slova. Zamračí se a z hřejivého náručí se odtáhne. „Nezapomněl jste náhodou, že poprvé jsem skončil na zemi k vůli vám?" odsekne a naštvaně si překříží ruce na hrudi.

Derekovi se hnědovláskova slova nelíbí. Už dlouho si nikdo takto na něj nedovolil. Vždy si budoval u druhých respekt a teď mu tenhle kluk položil otázku, za kterou by jiné ztrestal.
Ale něco mu říká, že tenhle hnědovlasí kluk nebude jen tak obyčejný.
„Máš pravdu. Omlouvám se ti." z naprostým klidem odpoví a pobaveně sleduje reakci mladšího. Na své tváři ale nechává svou klidnou masku.

Stiles nevěří svým uším. Opravdu slyšel správně? Místo toho, aby mu muž jeho rýpavou otázku vyvrátil, tak se mu omluvil. Na hnědovláskově tváři je vidět neskrývající překvapení. Má nutkání se štípnou do ruky. 
Neudělá to, raději by se propadl do země, než se nechat zesměšnit, před tímhle mužem. Nervozitou si skousne ret, který ihned začne pod sevření zubů rudnou a opuchat.

Derek má co dělat, aby se udržel. Tohle gesto, i když pro někoho směšné, nesnášel. Nechce, ale chlapce před sebou ihned zastrašit svou druhou stránkou, která se právě začala projevovat. Derek měl rád vše pod kontrolou a právě teď se dívá na chlapce, který porušuje jedno z jeho pravidel. 
„Nech toho!" rozkáže a zatne jednu svou ruku v pěst, když hnědovlásek  svůj ret znovu skousne.

„Cože? Čeho mám nechat? Nechápu vás." zmateně se otáže Stiles, který nemá tušení, co svým gestem způsobuje.

„Dost! Přestaň si kousat ten ret." přistoupí k Stilesovi a palce mu přejede přes opuchlé a hlavně okousané rty.

Hnědovlásek zalapá po dechu a zadívá se do zelených očí. Nemůže se vůbec pohnout. Je naprosto polapen do zelených tůněk, které čiří přísností a neústupností. Teplo na jeho rtech mu přivádí vibrace do konečků prstů, a kdyby mohl slastí přivře oči.

„Dereku!"

Oslovený sebou ani nehne, ale Stiles sebou vylekaně škubne. Odstoupí rychle od černovlasého může a svůj pohled sklopí k zemi, snažíc se tak zamaskovat rudnoucí tváře.

Derek ze sebe vyloudí slabé naštvané zavrčení, kterého si přicházející dívka všimne. Jelikož ale svého bratra moc dobře zná, nic si z toho nedělá a k oběma přítomným z vesela dojde. Kdyby však mohla, nejedna nadávka by padla na staršího muže.

„Kde jsi byla Coro?" otáže se černovlasý muž své sestry, která na něj hodí nevěřící pohled.

„Taky tě zdravím bratříčku." usměje se na Dereka, ale když uvidí přísný pohled svého bratra, úsměv se jí z tváře ztratí. „Tak fajn, byla jsem si něco vyřídit. Stačí?" odpoví otráveně a svůj pohled stočí na nervózního Stiles, který neví co má dělat. Cítí se trapně a rudé tváře tomu moc nepomáhají.

„Jaktože jsi ještě tady Sti? Škola skončila už před třiceti minutami." zeptá se zmateně svého kamaráda hnědovláska.

„Cože?" vyjekne překvapeně Stiles. To už bylo opravdu tolik? To tu opravdu tak dlouho čekal? „Já.. Já už budu muset. Jsem rád, že jsem tě dneska ještě zastihl Coro. Měj se." rozloučí se a rychle se rozejde pryč, neohlížejíc se za zmatenými pohledy. Nechce, nebo spíše nemůže, znovu vidět ty zelené oči, které ho naprosto polapily. 

Jakmile hnědovlásek zahne do první ulice, Cora se ihned otočí na svého bratra, který se stále dívá na ulici, kde mu zmizel neznámí mladík.

„Ani na to nemysli, Dereku!" pohrozí černovlasému muži, který na ni konečně stočí své zelené oči.

„Na co prosimtě?" uchechtne se Derek, který se nad rozlobeným výrazem své sestry nesmírně baví.

„Nech toho Dereku! Moc dobře tě znám. Dej od něj ruce pryč! Není pro tebe. Není jako ty!" rozkřikne se na svého bratra Cora. Ví, co by z jejím kamarádem Derek udělal a to nemůže dovolit.

„Jak ty můžeš vědět, že není! Znáš ho teprve pár dní. A přestaň na mě takhle řvát." zvýší hlas Derek a jeho oči zahalí rudá zář. Takhle na něj nebude nikdo zvyšovat hlas. Ani jeho vlastní sestra.

Cora se však nenechá odbít. I přes upozornění, které právě dostala, se znovu na bratra s hněvem rozkřikne. „Máš pravdu neznám ho. Ale nemůžeš si přivlastňovat kohokoliv jen potkáš! Tohle prostě nemůžeš." Poslední větu již zoufale zašeptá.

Derek se ke své sestře rozejde s naprostou vyrovnaností. Ta se nepohne ani o centimetr. Nemá z něj strach. Na toho ho zná až moc dobře.

Derek se zastaví přímo před ní a zadívá se svýma rudýma očima do jejích oříškových.
„Mýlíš se sestřičko. Já můžu všechno." řekne klidným hlasem, ze kterého až mrazí.
Po té se otočí a bez jediného slova odchází k svému autu, spřádajíc si již ve své hlavě plán, na ulovení jeho nové kořisti.