Srdcový král (Sterek Cz)

17. Zkouška - část první

„Vstávej!" 

Nevrlý hlas probudí hnědovlasého mladíka spícího do teď v měkoučkých vyhřátých peřinách. Zdál se mu tak krásný sen... Byl znovu doma, se svými kamarády a nekonečnou pohodou. Bavili se, smáli se a užívali si.
Unaveně otevře své oříškové oči. Víčka mu však vzápětí opět klesnou dolů. Je stále až moc unavený a denní světlo, které proniká skrz okna přímo na jeho tvář, mu rozhodně v ničem nepomáhá. Přetáhne si peřinu přes hlavu a znovu se nechá pohltit příjemným pocitem tepla a pohodlí.

„Stilesi vstávej!" zazní znovu onen hlas, který již byl opravdu velmi nepříjemný. Derek pomalu ztrácel trpělivost. Nejenže měl být za patnáct minut v práci, ale taky ještě musí budit tohohle líného kluka, kterého si vzal pod svá křídla. Věděl, že to s ním nebude lehké, ale byl zvyklí, že dvě upozornění stačí. Když však ani po třetím vyzvání hnědoočko nereaguje, rozhořčeně se rozejde k již z novu spícímu mladíkovi a stáhne mu prudce peřinu z obličeje. Ten se znechuceně zašklebí, když mu denní světlo udeří do obličeje. 

„Stilesi vstávej za deset minut máš být ve škole! Vynechal jsi dva dny. Nechci tě učit nedbalosti, právě naopak. Tak vstávej a koukej se sebou něco dělat." 

Jakmile Stiles uslyší naštvaný hlas svého pána zapomenu na celou únavu a v sekundě se vymrští do sedu, přitahujíc si k sobě peřinu. Derek se nad vyděšenýma, vykulenýma očima hnědovláska jen ušklíbne a vydá se jakoby nic ke dveřím. „Za pět minut tě chci mít dole. A ne že přijdeš pozdě!" 

Se zabouchnutím dveří, se Stiles znovu zhroutí do peřin, přemýšlejíc, co se to vlastně teď stalo. Byl zvyklí na pomalá a líná rána, po kterých se sám vždy vyřítil rychlostí blesku ze svého bytu a utíkal do školy. Ale vstával až se mu chtělo! 
Promne si bolestivě spánky a raději vstane. Obleče se do oblečení, které znovu našel na křesle a vydá se do spodního patra. Tam již na něj čeká perfektně upravený Derek, který si jej přeměří pohledem. 

„Sluší ti to." 

„Nejsem zvyklý na takové oblečení." odpoví místo poděkování za lichotku. Uvědomoval si, že všechno oblečení, které měl nyní na sobě, by si snad nikdy nekoupil. Nebyl zvyklí na značkové oblečení.

„Většinou se říká děkuji." zamračí se nazpět černovlasý. Přejde odpověď mladšího a raději se k němu rozejde. „Vím, že jsi byl doposud zvyklý na jiný styl šatníku, ale chci, aby jsi si nyní zvykl na tohle. Není to tak špatné, což?" usměje se na hnědoočka a spraví mu kapuci na proužkované modrobílé mikině, která náramně ladí s modrými džínami. 

Stiles si nad otázkou jen povzdechne a raději nic neřekne. 

„Stavím se pro tebe po škole."

„Nechci, aby jsi pro mě jezdil. Všichni se pak na mě dívají." zachmuří se hnědovlásek. Už tak bude mít dost na vysvětlování, když ho uvidí jak přijíždí v černém nablýskaném camaru, které vlastní možná jen jeden člověk v NewYorku. Nechce, aby se o něm po škole povídalo Bůh ví co.

„To nebyla otázka Stilesi. Vyzvednu tě po škole, mám po té ještě jednu schůzku. Chci tě vzít sebou."

„Ale..."

„Žádné ale! Stilesi nehodlám s tebou diskutovat."

„Fajn." odfrkne si naštvaně Stiles a projde okolo Dereka, jakoby tam ani nebyl. 

To si však starší nenechá líbit a pohotově chytne mladíka za paži. „Tak hele...." Tvrdě přitlačí mladíka na zeď a přísně se mu podívá do očí. „Nehodlám ti tolerovat takovýto přístup. Znáš podmínky a tohle rozhodně do nich nepatří. Teď chci slyšet kladnou a slušnou odpověď!"