Srdcový král (Sterek Cz)

10. Rozhodnutí

Stilesovi dny utíkali pomalu. Celé dny přemýšlel jen o nabídce, kterou dostal a pořád si nebyl jistý, zda ji má přijmout nebo ne. Ve škole nedával pozor a svou kamarádku většinou odbil krátkými větami, o kterých ani nevěděl, zda-li dávají smysl nebo ne. Hlavu měl plnou jen jednoho muže a na nic jiného teď ani v podstatě nemyslel. Kolikrát už přemýšlel, že by se svou hlavou raději práskl o zeď, než ji mít pořád bolavou od neustálého přemýšlení.

Tohle se mu ani trochu nepodobalo. Vždy měl své myšlenky perfektně uspořádané a většinou to byl právě on, co udržoval vše v jistotě a ve správnosti. Teď byl ale v koncích.
Když přikývne, bude ho mít pod vládou jen jeden člověk, který mu vzal dech již při prvním jejich setkání. Otázka je však... chce aby za něj někdo rozhodoval? Bude si moci dovolit nějaký nesouhlas? Nebo bude muset jen poslouchat na slovo, tak jako tomu je u každého takového páru. 

Vždy měl svou hlavu a nedokáže si představit, že by si nedokázal prosadit svou. Ano je tvrdohlavý, a proto většina šancí na vztah skončila dřív než vůbec mohl začít. Většinou totiž řekl něco, co se druhé polovičce nelíbilo a on po té schytal ránu do tváře, či pořádně hlasitý výčet nadávek na jeho osobu. Cožpak ale za to může, že má svou hlavu a na rozdíl od ostatních lidí ji umí používat?

Ano, přiznává si, že někdy by bylo pro něj lepší mlčet, ale on už se nezmění a ani jiný ho nemůže změnit. A toho se právě bojí. Bojí se, že když bude souhlasit, Derek s ním nebude mít trpělivost a vše skončí až moc rychle. A to on už nechce. Konečně našel někoho, komu by se snad mohl odevzdat. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy u nikoho necítil to, co cítí když je s černovlasým mužem. Připadá si, jakoby se jeho myšlenky rozpustili a v jeho hlavě nezůstalo vůbec nic. Nechápe to. Vždyť se viděli jen párkrát a on už se mu dokázal zavrtat tak hluboko do těla. 
Tohle se však nemělo stát. Plánoval si, že si zde dodělá školu a nic jiného ho ani zajímat nebude. 

Proto teď možná drží telefon v ruce a na displeji mu svítí fotka jeho nejlepšího kamaráda i s jeho jménem. Neváhá už ani minutu a kliká na zelený telefon, pro zahájení hovoru. 

Nemusí čekat dlouho. Po pár otravných pípání, jeho kamarád hovor opravdu zdvihne.

„Ahoj Scotty." pozdraví mile Stiles. Žuchne sebou na pohovku v jeho bytě a nohy si hodí nespolečensky na skleněný stoleček.

„Čau Stilesi. Cože voláš? Už tě omrzel ruch velkoměsta a dámičky, co se v něm prochází?" zazní v telefonu smích černovlasého klučiny, který ještě před pár minutami sešíval velmi nehezkou roztrženou ránu na boku jednoho retrívra.

„Tak nějak." povzdychne si hnědovlásek a poškrábe se na temeni hlavy.

„A jéje. To nezní moc nadšeně. Kam se ztratil tvůj optimismus?" uchechtne se Scott.

„Ani sám nevím." Stilesi si jednou rukou promne obličej a zapřemýšlí nad tím, jestli to byl dobrý nápad zavolat svému kamarádovi.

„To nezní moc jako ty. Co se děje?" zeptá se starostlivě Scott, kterému se hlas jeho kamaráda vůbec nelíbí.

„Potřebuji poradit, Scotty." poví až téměř neslyšně, ovšem uchu staršího černovlasého mladíka věta neujde. 

„Co se děje Stilesi?" zeptá se znovu Scott a usedne do jednoho z křesla na klinice. Pacienti chvíli počkají. Stejně si nemůžou stěžovat. Možná tak jejich majitelé.
Je docela rád, že mu hnědovlásek zavolal v době, kdy je na odborných činnostech mimo školu. 

„Jde o to, že jsem někoho potkal." začne Stiles, ale ihned je přerušen hlasitým výkřikem.

„Páni Sti, to je skvělé. Jsem na tebe pyšný. Nečekal jsem, že si najdeš někoho tak rychle." Scott po téhle větě málem spadne s křesla.