Srdcový král (Sterek Cz)

3. Nezodpovězené otázky

„Hmm..." S mrmláním se Stiles natáhl po svém telefonu, který vyzváněl melodii budíku. Aniž by se podíval, přejel jedním pohybem prstu po obrazovce a když hudba ustala, nechal telefon telefonem a znovu zavřel oči. Po včerejší téměř probdělé noci, kdy se snažil dát co možná nejvíce věcí do pořádku, byl k smrti unavený. Jeho hyperaktivní chování zmizelo do neznáma a zůstala jenom lenost a především únava. 

Znovu by se nechal pohltit, pro něj tak potřebným spánkem, kdyby se jeho bytem nerozezněl zvuk zvonku. Kdo by ho měl v plánu tak brzy budit? Možná tak jedině blázen. Vždyť tady ještě nezná nikoho a pochybuje, že v sedm hodin by roznášel někdo poštu. 

„Jo už jdu!" zakřičí do prázdného bytu, když se znovu rození zvonek. Promne si unavené oči a líně ze sebe odkryje peřinu. Vstane a šoupavým krokem se vydá ke dveřím. Nezajímá ho, že má na sobě jen tepláky na spaní. Stejně tu osobu před jeho bytem jen pořádně seřve za to, že si ho dovolila vzbudit. Ano, možná by i tak musel za chvíli vstát k vůli škole, ale to neznamená, že by se místo téhle únavné cesty ke dveřím, nemohl ještě chvíli válet v posteli.

Když se přímo před ním ozve znovu zvonek, otevře zprudka dveře a bez ohledu na to, kdo by tam mohl stát začne svůj rozhněvaný monolog.  „Můžete mi říct, proč mě otravujete v sedm hodin ráno! Neříká vám nic ohled na druhé? Jestli ne tak.." musí se zastavit, když uvidí, kdo se před jeho bytem nachází.

„Myslím, že příště přijdu rozhodně poději. I když jak tak vidím, budu muset o tom hodně popřemýšlet." zasměje se se zdviženýma rukama v obraném gestu Theo a nijak neskrývajíc, přejede menšího pohledem.

Stiles na sucho polkne, cítíc jak se mu do tváří hrne horkost. „To ne, já jen...Nemám rád raní vstávání, a když mě ještě někdo stihne vzbudit, jsem pak k nevydržení." řekne popravdě a nervózně si prohrábne své vlasy. 

„Tak to si budu pamatovat." zasměje se Theo, snažíc se nedívat na odhalenou hruď mladšího. Je mu jasné, že už celá tahle situace mu musí být více než nepříjemná a nechtěl ho svým provokováním přivádět do ještě větší.

„A co jsi vlastně potřeboval?" zeptá se Stiles, opírajíc se přitom uvolněně o rám dveří. Horkost z jeho lící už ustupovala a on byl za to opravdu rád. Překříží si ruce na prsou a čeká na Theovu odpověď.

„Jen jsem myslel, jestli by jsi ještě před školou nechtěl zajít na snídani." 

„Jak tě napadlo, že budu vstávat do školy?" položí další otázku Stiles a nadzvedne v údivu obočí. 

„Proč by se jinak takový kluk jako jsi ty, stěhoval do největšího města v USA. Snad jen proto, aby šel studovat vysokou. A opravně jestli to není pravda." odpoví mu se sebejistým úsměvem na tváři Theo. 

Stiles se nestačí divit. Tenhle hnědovlasí kluk ho viděl jednou v životě a už o něm ví snad všechno. To je to na něm tak vidět, že je tolik uchváceným tímhle skvostným městem, nebo že je v něm ztracený stejně jako malá ryba v oceánu? 
„Máš pravdu. Tak mi dej deset minut a můžeme jít." Zakroutí zmateně hlavou a otočí se do svého bytu, snažíc se přitom ignorovat Theův vítězný úsměv.

***

„Pořád nechápu jak místo spánku, můžeš jít do té nechutné zimy a ještě k tomu vykonávat nějaký pohyb. Vždyť mě nohy tuhnou i teď a to bude za chvíli osm." pokroutí hlavou Stiles, když odchází z kavárny a jejich rozhovor se znovu stočí k dnešnímu ránu.

„Tomu se říká běh Stilesi." zasměje se Theo, když uvidí znechucený pohled jeho společníka. 

„Jo, už vím proč to neznám." odpoví zcela vážně hnědoočko a jeho koutky úst se zvednou v pobavený úšklebek. Společně se rozejdou ulicí, kde znovu začínají pobíhat lidé. Připadá mu to jako by se opakoval včerejšek s tím rozdílem, že nejde sám a má po boku milého společníka.