Srdcový král (Sterek Cz)

8. Nabídka

„Už dost. Mám pocit, že mi praskne hlava." zaskučí zoufale Cora, když už mají za sebou dlouhé čtyři hodiny učení.

„Vždyť jsme teprve u třetí lekce." zasměje se Stiles, když uvidí strhaný obličej své kamarádky.

„A ono jich máme umět víc?" otáže se zmateně hnědovláska, která toho má za dnešek více než dost. Hlava jí neskutečně hučí a má pocit, že zapomněla i to co uměla.

„Ještě nám zbývají další dvě." odpoví jí Stiles a natáhne se pro další učebnici.

„Ale neee." zakňučí. Právě se její naděje rozplynula. Položí se do měkkých peřin a zavře na chvíli oči.

Hnědovlásek nad svou kamarádkou jen zakroutí hlavou. Ale chápe ji. Kdyby byl na jejím místě asi by se cítil stejně unavený. Natáhne se pro svůj telefon a podívá se kolik strávili u učení času. „Jestli chceš, tak to necháme na jindy. Stejně už je pozdě." nadhodí, když si i on sám uvědomí, že toho možná bylo dnes až příliš.

„A nebude ti to vadit, že se sem budeš muset trmácet znovu?" Hnědovláska otevře oči a nadzdvihne se na svých loktech.

„Věř mi, že mi to nevadí. Alespoň netrávím čas zavřený sám v bytě. Z toho ticha mě bolí hlava víc, než z tvých otázek."

„Heeej." křikne dotčeně Cora a hodí po něm jeden ze svých sešitů, který byl za poslední čtyři hodiny popsaný víc, než za celý její život.

„Tak promiň, promiň." zasměje se Stiles a chytne pohotově sešit. V obraném gestu zvedne své ruce a musí se přemáhat, aby nevybuchl smíchy.

„Seš hroznej. Proč se s tebou vůbec bavím." zaskuhrá hnědovláska a s protočenýma očima se znovu svalí do peřin.

„Protože potřebuješ někoho, kdo bude poslouchat tví otravný otázky." odpoví jí a dloubne do hnědovlásky prstem. Ta mu odpoví jen prostým zasyčením, a tak jen zakroutí hlavou, posbírá rozházené sešity s učebnicemi a zvedne se k odchodu. Rychle si obuje své boty a namíří si to dolů po schodech.

Hnědovlásce to přeci jen nedá a rychle se rozběhne za svým kamarádem, který ji už zmizel v útrobách bytu. Najde ho až téměř u vchodu. Čapne ho rychle za ruku a otočí ho k sobě. „Tak promiň. Takhle jsem to nemyslela. Jsem možná až moc náladová." omluví se a provinile se podívá do Stilesovích očí.

Ten si chvíli svou kamarádku prohlíží a nechává ji utápět se v nejistotě. „Dobře, omluva přijata. Asi si budu muset na ty tvé nálady zvyknout." Usměje se na ni a vtáhne ji do obětí. Po té se spolu rozloučí a Stiles se vydá zpět domů. Musí uznat, že samotnému se mu moc nechce procházet po večerním Newyorku. Ne, že by měl vyloženě strach, ale nejistota, která se ukrývala někde hluboko v jeho mysli, se teď začala drát na povrch.

Jakmile vystoupil z hlavních dveří budovy, raději svou chůzi zrychlil do svyžňějšího kroku. Nechtěl ani pomyslet na to, že ho teď čeká více jak dvaceti minutová cesta šerými ulicemi.

Srdce mu začalo vždy hlasitě bít, když procházel ulicemi, které byli osvícenými jen dvěma lampami a v koutech se skrývala děsivá tma.

Tolik se mu uleví, když uvidí vchod do jeho malého paneláčku. Rychle odemkne hlavní dveře a jakmile je za nimi, spadne z něj veškeré napětí.

Výtahem dojede do patra a pomalu se rozejde ke svým dveřím bytu.
Pomalu začne hledat po kapsách své klíčky, ale na dveřích ho něco zarazí. Malý bílý papírek je pouhou průhlednou lepící páskou přilepený na dveřích bytu.