Srdcový král (Sterek Cz)

15. Promarněné dopoledne

Za okny newyorských budov svítilo slunce, které se sem tam schovalo za mraky, kterých bylo na nebi více než jindy. Byly nádherně nadýchané, jako peřina s peří a člověk by si i myslel, že na nich opravdu spí buclatí andělíčci, kteří zhlíží na každého člověka na zemi a dávají na něj pozor. Zdání většinou, ale klame. Opravdu to tak vše vypadalo jen za prosklenými okny budov. I když svítilo slunce, vítr se ulicemi proháněl jak mohl. Překážel lidem v cestě do práce, šlehal je po tvářích a cuchal dámám upravené vlasy, které pak s nehezkými nadávkami titulovali dnešní počasí. Bylo již znát, že se blíží pomalu podzim. 

A přesně tenhle vítr, si našel malou škvírkou pootevřeného okna, cestu do bytu, kde na pohovce spí nerušeně hnědovlasí mladík. Jakmile se lehce otře o odhalenou kůži, objeví se na těle mladíka husí kůže. Nepříjemný chlad ho donutí otevřít pomalu unavené oči a deku, která z poloviny spočívala na zemi a z poloviny na jeho, dosud, nahém těle, si přitáhne blíž k sobě. 

Rozlámaně se posadí a protáhne se. Ihned zalituje toho, že nebyl schopný se před tím zvednout a jít si lehnout do měkké postele. Celé tělo ho teď bolelo a navíc mu byla neuvěřitelná zima. 
Opatrně se zvedne na bosé nohy. Nepříjemně se otřese, když mu po těle přeběhne nepříjemný chlad. Zmučeně se rozejde po studené podlaze, míříc si to přímo k luxusní koupelně. Horká sprcha mu jistě pomůže.

Jakmile se spustí první kapky teplé vody na jeho ztuhlé a především vyčerpané tělo, úlevně vydechne a nechá se tak masírovat ještě dost dlouhou dobu. Kam se podělala jeho hyperaktivita? 

Když už se mu na prstech začnou objevovat vrásky, rozhodne se ze sprchy vylézt. Cítí všude okolo i na sobě Derekovu vůni. A není divu, vždyť také použil jeho sprchový gel. Něco tomu však chybělo. Možná to byla Derekova kolínská a nebo jeho samotná osobitá vůně. 

Osuší se do měkkého ručníku a ani se nediví, když znovu najde své ztracené oblečení, úhledně poskládané na místě vedle umyvadla. Znovu je na něm složený lísteček a Stilesovi se samovolně stočí koutky úst do úsměvu. 

Myslím, že tohle patří tobě.
Odjel jsem do práce, tak na mě počkej v bytě. Přijdu kolem třetí.
Také jsem ti zavolal do školy a omluvil tě na dnešek.
Než přijdu, tak se zkus nějak zabavit.
Nezlob a buď hodný!
Derek

„Ne! Ne ne ne!" rozkřikne se, když si ještě několikrát po sobě přečte třetí odstavec. Jak mohl vůbec zapomenout na školu? Tak dlouho se na ni chtěl dostat a teď se na to naprosto vykašlal. 
Zahodí papírek někam do neznáma a nasouká se rychle do svého oblečení. Párkrát si projede rukou ještě vlhké vlasy a spěšně vyjde z koupelny. Oči mu ihned zabloudí k velkým kulatým hodinám visící v kuchyni na stěně. Ručičky už ukazují čas po půl jedné.
„Do prdele." zanadává, když si uvědomí, že prospal půl dne. Měl již dávno sedět ve škole na přednášce!

Má sto chutí se hned teď vydat z bytu pryč, jenže nemůže. Musí počkat a to mu drásá nervy. Co tu vůbec bude dělat? Spát již rozhodně nechce a na sezení u televize nikdy nebyl. Nebavilo ho to a na víc nikdy na to nebyl čas. 

Povzdechne si a rozejde se do vrchního patra alespoň pro svůj mobil. Využije volný čas a zavolá svému tátovi. Jak se asi má a jak se mu daří na stanici?
Svůj mobil najde na stolečku u postele. Odemkne si jej a prstem najede na kontakty. Vyhledá si svého otce a jedním prostým kliknutím započne hovor. 
Nemusí ani dlouho čekat a v telefonu se ozve příjemný hluboký hlas, který mu tak moc chybí.

„Ahoj Stilesi. Konečně jsi se taky ozval. Neříkej, že nemáš ani čas zavolat svému starému otci."

„Ahoj tati." pozdraví s úsměvem od ucha k uchu. „Neboj, na starého dědulu, který mi do deseti let tvrdil, že dárečky nosí Santa Klaus a ne on sám, si čas vždycky udělám." 

„No to jsem rád." uslyší s telefonu upřímný smích a jeho samotný úsměv se mu snad ještě víc zvětší. „Jak se ti daří? Co škola? Doufám, že pilně studuješ a neprovádíš po večerech nějaké studijní orgie."

„Pane Bože, tati!" vykřikne zděšeně div nespadne z postele, na kterou se posadil. Sám přitom děkujíc, že táta nemůže vidět jeho rudnoucí tváře.

„No co? Myslíš, že nevím, jak to u vás mladých chodí? Rodičům říkáte jak vše perfektně zvládáte a přitom děláte úplný opak. Věř mi, že vím o čem mluvím. Vychovával jsem tě devatenáct let." 

„Vidíš a celkem se ti to i povedlo." uchechtne se hnědovlásek a své oči stočí k výhledu z okna, na malý moment si představujíc, jaké by to bylo být zase zpět v Beacon Hill.

„Budu to považovat za můj životní úspěch. Ale teď vážně, jak se tam máš?" 

Nad touhle otázkou se musí chvíli zamyslet. Jak se vlastně má? Ani on sám neví. Kdyby měl své pocity říct, tak jak doopravdy jsou, tak by tu byly snad ještě další dva dny. „Nevím tati... asi dobře. Škola je skvělá i lidi v ní. Pomalu si zvykám na ruch velkoměsta, ale chybí mi večerní ticho, vůně lesa i chuť tvého věčně nedodělaného jídla."

„Hele, hele, mé vaření nech být. Myslím, že jsem na tom daleko líp než ty. Alespoň nepálím rýži v hrnci." zazní znovu upřímný smích Noaha v telefonu.

„Jo tak teď si mě dostal." poraženecky odpoví Stiles, ale v jeho hlase je znát pobavení.

***

Rozhovor se dál nesl v příjemné konverzaci. Stiles se po dlouhé době uvolnil a upřímně se zasmál. Vypovídal se ze všech strastí. Teda kromě jediné. Nechtěl tátovi ještě říkat o jeho vztahu. Dalo se tomu vůbec říkat vztah? Ano určitě, ale on na to ještě nebyl připravený. Nebyl připravený se svěřit, že si našel po tak krátké době v cizím městě přítele. Před očima si dokázal živě představit svého otce, jak vyvádí s tím, že ho ani nezná a povyčítal by mu, co všechno se může stát.
Měl však radost, že si může zase s někým otevřeně promluvit. Po té, co tak nešťastně přišel o své jediné kamarády v Newyorku, neměl šanci si s někým takto promluvit.

Dlouho seděl na měkké posteli, koukajíc se z okna, telefon přiložený k uchu s úsměvem na tváři a přitom vůbec netušíc, že ho již dobrých deset minut pozoruje Derek, který se uvolněně opírá o rám dveří. Na tváři mu také pohrává úsměv, který by se dal přirovnat k spokojenému. Už od dveří cítil hnědovláskovu vůni, která byla snad po celém bytu a zpovzdálí slyšel jeho upřímný smích.
Když jej teď však vidí sedět na posteli usmívajícího a naprosto uvolněného, na hrudi se mu usadí zvláštní pocit spokojenosti. 

Když se Stiles rozloučí s tátou a zavěsí, málem mu vyskočí srdce z hrudi. „Pane Bože Dereku. Nečekal jsem tě takhle brzy. Říkal jsi přeci, že přijdeš okolo třetí." vyhrkne rychle ze sebe, sahajíc si přitom na místo svého srdce. Cítí jak mu splašeně bije a jeho rychlé rány cítí na své dlani. 

„To ano, ale odešel jsem dřív. Chtěl bych tě někam vzít." řekne s tajemným podtónem a rozejde se směrem k hnědovláskovi, který jej rozpačitě pozoruje. V jeho očích svítí zvídavé jiskřičky. Jakmile k němu Derek dojde, uchopí jej dvěma prsty za bradu a zvrátí mu hlavu trochu dozadu. Využívá situace, že mladší stále sedí na posteli. „Na dnešní večer mám zjednanou schůzku. Poslušně mě tam doprovodíš a ukážeš mi jak se umíš chovat ve společnosti. Chci vědět jestli dokážeš poslouchat i na veřejnosti." dokončí, stále se dívajíc do oříškových očí.
Pomalu se k Stilesovi skloní a nečekajíc na odpověď, dravě polapí vybízející malinové rty, které mu od rána až příliš chyběly.