Srdcový král (Sterek Cz)

7. Doučování

„To snad není pravda! Tohle nám zadat nemohl. To prostě nejde!" stěžovala si hnědovlasá dívka svému kamarádovi, když vycházeli ze školy. Ohromně gestikulovala svýma rukama a přitom nadávala na jejich profesora, občanského soudního řízení. Nechápala jak jim tento předmět mohl pomoci ve vyšetření jejich budoucích případů. Jsou to jen samá práva a složité postupy, ze kterých jí šla hlava kolem.

„Ale no tak. Třeba to nebude tak špatné." Snažil se jí uklidnit hnědovlasí klučina, který jí šel po boku.

„Že ne? Přijde ti snad normální, aby jsme se učili nějaká právní skripta, co v životě nevyužijeme?" vyjekne na něj a raději si stáhne vlasy do gumičky. Už teď jich tam mohla mít o polovičku méně. Nervozitou za ně měla tendenci tahat a bála se, že by jí na hlavě za chvíli nic nezbylo. 

„Polovina věcí co se učíme ve škole, nikdy nevyužijeme v životě." ušklíbne se hnědovlásek, ale ihned pokračuje. „Jestli chceš, tak ti s učením pomůžu." navrhne a sestoupí z posledního schodu na chodník.

„Fakt? To by jsi byl moc hodný. Mě tohle nikdy nelezlo do hlavy."

„Jasně, jen řekni, kdy chceš začít a já přijdu." Usměje se na Coru, která chvíli přemýšlí nad odpovědí.

„Co třeba zítra po škole?" řekne na konec a v hlavě si dělá poznámku, aby si na zítřek nic neplánovala.

„Jo, to by šlo. Stejně nemám co dělat."

„No vidíš, alespoň budu tvá náplň dne." Bouchne Cora do Stilesova ramene, který si ho ihned začne mnout. Ta dívka se nezdá. Ale má opravdu sílu.

***

Cestou do bytu Cory, přemýšlí nad párty, která se tady udála. Kdyby mu hnědovláska neřekla, že mu zavolala taxíka, ani by nevěděl jak se dostal domů.
Všechno měl v mlze. Asi to opravdu přehnal. Naposledy si pamatoval rozhovor s Liamem na balkoně, který i tak měl v mlze.

Když mačkal tlačítko s číslem třicet dva, ihned se mu vybavila jeho prvotní nervozita. Musel se tomu zasmát.

Výtah se s cinknutím otevře a Stiles se rozejde již po známé chodbě. Zastaví se u dveří, a tak jako před třemi dny zazvoní na zvonek, který svou melodií ohlásí, že se za dveřmi nachází čekající osoba.

Jaké překvapení je pro Stilese, když na místo jeho kamarádky, otevře dveře černovlasý muž, který byl bratrem hnědovlásky.

„Sestřička se nezmínila o návštěvě." řekne Derek a mladíka na proti sobě si důkladně prohlédne. Musí říct, že mu to dneska opravdu slušelo. Tmavěmodré džíny měl dokonale upnuté a kostkovaná šedočerná košile mu zvýrazňovala jeho úzký pas.

Stiles na sucho polkne. Neví co má říct. Muž mu naprosto vzal dech. Tak jako pokaždé, když ho uvidí. „Em.. Já jsem... Přišel jsem Coře pomoct s úkolem. Nevěděl jsem, že tady budete. Půjdu jestli vám tu vadím." vysype rychle ze sebe a nervozitou si skousne ret.

Derek nad tímto gestem jen zavrčí. Už ho mladík zase vytáčel. Raději odstoupí od dveří a naznačí hnědovláskovi, aby vstoupil.
„Pojď dál. Cora tu za chvíli bude."

Stiles rychlým krokem vstoupí do bytu. Na rozdíl od jeho minulé návštěvy teď tady panovalo naprosté ticho.
Otočí se zpět na muže, který bohužel stojí až příliš blízko. Jen tak tak nenarazí do jeho hrudi.

Ani si to neuvědomí a jeho spodní ret je znovu uvězněn v pevném stisku zubů. Přítomnost muže ho znervózňovala a on nevěděl, co by měl udělat, nebo jen říct.

„Přestaň!" řekne důrazně Derek, když si mladík skousne silně ret. Kdyby tak mladší věděl, jak mu tohle gesto pije krev.

Stiles sebou trhne a srdce mu začne silně bít do hrudi. Co udělal špatně?

Černovlasý muž si ale zmateného pohledu všimne a ihned svůj příkaz hodlal vysvětlit.
Přiblíží se k mladšímu, který začne nad blízkostí muže ustupovat. Nelíbí se mu pohled, kterým ho obdarovává starší. Jen tak tak se drží, aby se mu nepodlomila kolena a blízkost, která se čím dál víc zmenšovala, mu v tom moc nepomáhala.

Najednou se zastaví o chladivou zeď a on tak už nemůže dál. Puls se mu začne zrychlovat a srdce, jako kdyby se chtělo probít skrz jeho hruď. V duchu se modlí za to, aby se muž blíž nepřibližoval. Nezvládl by to. 

Derek však rychle bijící srdce i zrychlený puls slyší. Líbí se mu jak se před ním chlapec třese. Líbí se mu jak má z něj čirý respekt. Proto se dvěma dlouhými kroky dostane až k němu a jemně ho pohladí po tváři. Reakce, jaká od mladíka nastala, se mu více než líbila. 

Stiles se zprudka nadechne. Jeho ruce se třesou, stejně tak jako nohy. Oči má uvězněné v zelených smaragdech, které mu nedovolují uhnout pohledem. Jeho ret je znovu uvězněn v zubech, které jej silně drtí.

Derek se znovu zamračí. „Dost! Už toho nech." řekne přísně a palcem lehce přejede po napuchlém spodním rtu.
Sklaní se nad hnědovláskem, který ani neví co s ním dělá. V hlavě si dlouho skládal plán, jak znovu tohohle nádherného anděla potkat a najednou se mu tady objeví sám.
Užívá si třes chlapce a jeho lesknoucí se nevinné oči, které jsou plné strachu.
Jak rád by okusil ty nádherné růžové rty, které svádí jen k jednomu. 
Bohužel je na to příliš brzy a on to ví. 

„Dereku?" vyruší oba muže, hnědovláska, která nemůže uvěřit svým očím. „Můžeš mi tohle vysvětlit." Až hystericky vyjekne a ukáže na svého bratra a na Stilese, který by teď nejraději splynul se zdí.

Derek se na svou sestru otráveně otočí. Proč vždycky strká ten svůj nos tam, kam nemá.
„Jen jsme si povídali, že ano?" odpoví s malou otázkou na konci a podívá se na hnědovláska, který je pořád uvězněn mezi ním a zdí.
Och ano, právě tenhle pohled by chtěl zažívat každý den.
Ty nádherné oříškové oči plné nejistoty, respektu a očekávání.

„Jo. Jen... Jen jsme si povídali." vykoktá rychle ze sebe Stiles. Nemůže uvěřit tomu, jak ho dokáže černovlasý muž vyvést z rovnováhy. 

Derek se na hnědovláska usměje a po té ho propustí. Normálně by chlapce odměnil jinak, ale tohle musí pro začátek stačit. 

Stiles na nic nečeká a s rychlou chůzí si to namíří přímo ke Coře. Ta ho s úsměvem obejme a svému bratrovi věnuje vražedný pohled, který znamená jen jedno - Vyřídím si to s tebou později!
Po té popadne Stilese za ruku a bez jediného slova, ho vede po schodech do druhého patra, kde se nachází jen malá chodba a její pokoj.

Hnědovlásek se však ještě na malý moment zastaví na schodech a naposled pohlédne do zelených očí. Nerad odcházel bez rozloučení, nebo jen hloupého pozdravu. A proto věnuje černovlasému muži letmý úsměv, který musí pro tentokrát stačit.

Po té je odtáhnut do obrovského pokoje, který je vymalován obyčejnou bílou barvou a jen u čela postele je stěna šedá. Podlaha je pokryta tmavě hnědými prkny a u postele leží bílý, chlupatý koberec. Nábytek je sladěn do tmavě hnědého až černého tónu. Vše se blyští a leskne. Nejvíc Stilese, ale nadchne výhled. Tak jako u spodní části tohoto bytu, jsou po celé přední stěně umístěna okna, jen s výjimkou, že zde není vchod na balkon.

„Zavři pusu, nebo ti do ní něco vletí." pobaveně se ušklíbne Cora. Unesený obličej jejího kamaráda, který má bradu až skoro na zemi, ji prostě rozesměje.

„Je to tu překrásné." pochválí ji pokoj hnědovlásek, který se prostě nemůže na všechen přepych vynadívat. 

„Děkuju, ale neměli jsme v plánu něco jiného?" Dloubne do svého kamaráda, který jí konečně začne věnovat pozornost. 

„Jo, máš pravdu." souhlasí Stiles a následuje Coru k velké dvojlůžkové posteli, na kterou se společně posadí. „Čím začneme?"

„Nemám tušení. V tomhle jsem naprosto mimo." 

„No dobře. Tak začneme nejprve základy."