Srdcový král (Sterek Cz)

9. Večeře

Cítí jak mu rychle bije srdce. Cítí jeho nervozitu i chvějící se tělo.
Och ano, už teď by si dokázal představit jak se hnědovlásek chvěje nedočkavostí z každého jeho dotyku.
To je teď ale jen všechno krásným, ale dalekým snem.

Trpělivě vyčkává na mladíkovu odpověď. Ví, že potřebuje čas a on mu je ochoten poskytnou tolik času, kolik jen bude chtít.

A přesně tohle by Stiles potřeboval. Čas. Spoustu času jen pro sebe a jeho zběsilé myšlenky. Potřeboval by o všem popřemýšlet sám a v klidu. Teď to ale nejde. Uhrančivé zelené oči ho propalují skrz na skrz a on není schopen správně přemýšlet. Souhlasil by nyní se vším, co by mu černovlasý muž na proti něj nabídl. A to nesmí dovolit. Ještě kousek správně uvažující mysli mu zbyl a podle něj se bude řídit.

„Chci čas." Vyjde z něj nakonec a zkusí v mužově tváři najít nějaký náznak emocí. Nic však nezahlédne. Jen ledový klid, který se odráží jak z jeho výrazu, tak z jeho očí. Kdyby tak mohl být klidný i on sám. 

„Dám ti ho kolik budeš potřebovat." odpoví Derek a odtrhne své oči od oříškových. Je si vědom, že za chvíli dorazí číšník z jejich objednávkou. Cítí přítomnost dalšího muže, a proto nechce hnědovláska před sebou ještě víc znervóznit. 

Číšník jim s popřáním dobré chuti předá jídlo, nalije do vysokých sklenic červené víno a s malou úklonou odejde. 

Stiles opatrně vezme do rukou příbor a musí se velmi soustředit na to, aby mu nevypadl. Ruce se mu nervozitou třesou a on má chuť položit příbor zpět na stůl a nechat jídlo jídlem. Klidně by byl schopný se na něj jen dívat. Nervozitou má stažený žaludek a ví, že toho moc nesní. Nic z toho si však nedovolí. Byla by to neslušnost, a proto opatrně ukrojí kousek masa a vloží si ho do úst. Není divu, že restaurace má pět hvězdiček. Chuť co se mu rozlila po ústech byla neuvěřitelná. 

„Proč jsi se vlastně hlásil na policejní školu? Nepřipadáš mi jako někdo, kdo se rád pitvá v mrtvolách a honí se za pouličními zloději." nadhodí téma Derek. Chce, aby se hnědovlásek uvolnil. Tolik nervozity, co z něj cítí, snad ještě nikdy u nikoho nezažil. 

„Jo, to máte pravdu. Běhat by jste mě viděl jen, kdyby mi šlo o život." uchechtne se Stiles, ale ihned mu dojde, že jeho odpověď byla zcela nemístná. Sklopí potupně svůj pohled a zadívá se na svůj rozjedený steak. „To táta. Je šerif v Beacon Hill a svou práci si většinou brával domů. Vzpomínám si, že někdy u policejních záznamů a všech dokumentů seděl až dlouho do noci." zavzpomíná a přitom nechá své koutky zvlnit do malého úsměvu.

Derek se však nad odpovědí hnědovláska zamračí. „Takže tě zanedbával?" zeptá se zcela bez jakéhokoliv obalu.

„Cože? To ne!" vyhrkne rychle Stiles a úsměv mu z tváře zmizí. „Uznávám, že toho měl táta někdy opravdu moc, ale vždy si na mě našel čas. Nikdy by mě za práci nevyměnil!" vyřkne důrazně a na důkaz svých slov se podívá muži na proti sobě do očí. „Když už jsem byl na škole pomáhal jsem mu se všemi případy. Bavilo mě to a mé hyperaktivní já se v tom vyžívalo. Proto jsem se asi přihlásil na tuto školu." dořekne a vezme do ruky sklenici s vínem. Ani si neuvědomil, jak mu u vyprávění vyschlo v krku. 

Derek se pousměje. Potěšilo ho, že mu mladík vyvrátil jeho domněnky a ještě víc ho potěšilo, že se mu alespoň z malé části otevřel. Tak jako hnědovlásek vezme do ruky sklenici s vínem a lehce ji pozvedne. „Tak na budoucnost." řekne a sklenice s vínem o sebe zvonivě cinknou.

***

Celá večeře se nesla již v příjemnějším duchu, než se zprvu zdálo. Stiles se v přítomnosti černovlasého muže téměř úplně uvolnil a nemusel se tak soustředit na to co říká.

Starší muž si dával pozor, aby nenastalo trapné ticho, které by mohlo mladíka přivést do nepříjemné situace. On by klidně mlčel a užíval by si jen krásy hnědovláska, který se při každém spojení jejich pohledu, začal nepatrně červenat. Chápal ale, že to tak mladší stejně necítí. Proto se ho raději vyptával na to, jak se mu daří ve škole, nebo jestli ho otravnost jeho sestry ještě neomrzela. 

Ovšem vše příjemné musí jednou skončit. Jejich večeře se blížila ke konci a s ní i jejich setkání. Derek jako správný gentleman zaplatí za večeři a doprovodí Stilese až před jeho malý paneláček. 

„Děkuju." špitne Stiles, když se s Derekem zastaví před vchodovými dveřmi. Nechce se podívat staršímu muži do očí, už teď se mu klepou kolena a bojí se, že by pohled do zelených smaragdů nevydržel. Při jejich večeři to zvládal, ale teď se bojí, že se zhroutí ihned jakmile naváže s mužem oční kontakt. Bohužel mu jeho svědomí nedá a on se přeci jen podívá do těch překrásných očí, které přetékají sebevědomým a neskrývaným šarmem. 

„To byla maličkost." Usměje se Derek a svými prsty přejede ladně po bledé líci hnědovláska. Reakce jaká se mu dostane on mladíka se mu neskutečně líbí. Přivřené oči a rozklepané maličké tělo, které se tak tak drží na nahou. Srdce, které tluče tak hlasitě, že by je snad slyšel, i kdyby neměl svůj vlkodlačí sluch. 

„Líbí se ti to, že maličký?" otáže se šeptem a palcem přejede po růžových rtech. 

Stiles těžce vydechne. Má pocit, jako by se měl za chvíli rozpadnout. Co to s ním pro Boha tento muž dělá?

„Odpověz!" rozkáže přísným, ale přesto něžným tónem. 

Stiles polkne a trhavě nabere do svých plic nový vzduch. „Ano." vydechne. Už dlouho nevydrží stát. Musí se něčeho přidržet nebo se sesype jako hromádka karet. 

Najednou je jeho přání vyplněno. Jen neví, zda-li je to dobře nebo ne.
Hrubě je přitlačen na chladné dveře a jeho ruce jsou uvězněny nad jeho hlavou, v sevření Derekové velké dlani. Dech se mu zastaví a oči s nárazem prudce otevře. 

Derek se hnědovláskovi zadívá zpříma do očí a Stiles pod tímto pohledem taje. I přes to, že by se měl teď bát, cítí spíše chtíč a vzrušení. A přesně stejné pocity cítí i muž naproti němu. Jak rád by okusil ty růžové rty, které vybízí k tomu, aby byli polapeny a zničeny. Dal ale hnědovláskovi slib, že mu dá čas, a tak se jen nepatrně skloní a přejede od růžových rtů až k mladíkové hrudi, sledujíc přitom jeho reakce. 

Stiles se pod doteky chvěje a nemůže ovládat svůj splašený dech. Kdyby ho Derek nedržel asi by se sesypal na zem. 

„Jsi neuvěřitelný." promluví do ticha Derek a svoji ruku odtáhne od hrudi, pouštějíc přitom i hnědovláskovi ruce. „Budu čekat." šeptne a odtáhne se od Stilese úplně. Uslyší malé až skoro neslyšné zakňučení, které mu vykouzlí slabý úsměv na tváři. Znovu pohladí mladšího po tváři a je rád, když se do ní mladší opře.
„Dobrou noc, Stilesi." rozloučí se Derek a pustí bledou tvář. Otočí se a ladným krokem odchází, zanechávajíc přitom za sebou nerozhodného hnědovláska, kterému srdce splašeně buší ještě dlouho potom, co černovlasého muže ztratí z dohledu.

Čekají ho dlouhé hodiny přemýšlení a rozhodování se o správnosti.