Srdcový král (Sterek Cz)

2. Může to být horší

„Tak tohle byly tři nejnudnější hodiny co jsem kdy zažila." pronese se zívnutím Cora, když vychází ze školy.

„Já nevím, mě to tak špatné nepřišlo." odporuje jí s úsměvem Stiles, kterému přišlo celé odpoledne více než zajímavé.

Po uvítací hodině na kterou se, přes všechno zpoždění, dostali oba dva, je čekali další dvě hodiny, kdy jim jejich učitel ukazoval celý areál školy. Celý pozemek se skládal z hlavní budovy, z obrovského venkovního hřiště, které bylo upraveno pro trénink, z pravé západní strany, kde byla postavená střelnice a z levé východní části, která byla určena pro knihovny a učebny, kde jste se mohli v klidu a nerušeně učit.

„To nemyslíš vážně, že ne?" otázá se se smíchem hnědovláska. Nemůže uvěřit, že by se mu něco takového líbilo. Vždyť jen chodili a museli poslouchat otravného učitele.

„Myslím." odpoví jí Stiles a dívka vedle něj se přestane smát. „Tohle je pro mě něco neuvěřitelného, ani nevíš co mě všechno stálo, než jsem se sem dostal." naprosto upřímně jí odpoví. Nemá zač se stydět, i když ví, že hnědovláska vedle něj se nemusela tolik snažit, aby se dostala na tuto školu. Už na první pohled si všiml značkové kožené bundy a stejně tak perfektně padnoucích, elegantních jehlových bot.
Zastaví se a zahledí se jí do jejich čokoládových očí, které jsou nyní plné provinění.

„Promiň, takhle jsem to nemyslela." Omluví se Cora, když vidí jak její kamarád posmutněl. Teď by si nejraději za její hloupou otázku praštila.

„To je vpohodě." promluví Stiles, již znovu s veselou náladou.
Otočí se na volný plac před školou, kde bylo teď plno studentů, kteří si mezi sebou vyměňovali dojmy z prvního dne, tak jako právě oni dva.
Sám může říct, že tohle je škola kterou si vysnil.
Jen jedna věc, chyběla k dokonalosti. A to jeho kamarádi. Ti však už také měli svůj život a on se s tím musel smířit.

„Malém jsem zapomněla." vyruší Stilese v myšlenkách hnědovlasá dívka, na kterou málem zapomněl. Otočí se na ni s otázkou v očích. „Už před dvěma dny jsem odeslala pár pozvánek na menší seznamovací oslavu u mě doma, ale ty jsi tady bohužel ještě nebyl. Nechtěl bys přijít?"

Co jí má říct? Nemůžu už něco mám? Co by jí asi tak odpověděl, kdyby se ho zeptala co tak důležitého, zrovna ten jeden večer, má. Promiň musím si ještě vybalit?
Klesl by pod možnou příčku popularity a to rozhodně neplánoval.
Štěněčím očím Cory se stejně nedalo odolat.

„Určitě, moc rád." odpoví nakonec. Pohled na hnědovlásku, které se radostí rozjiskří oči, mu vykouzlí úsměv na tváři. 

„Vážně? To je super." zapiští radostně jeho nová spolužačka. „Tak v pátek doraž na tuto adresu. Já už budu muset jít. Měj se." S pozdravem strčí Stilesovi malou zlatavou kartičku do ruky, letmo ho obejme a odkráčí si to rychlým, ale stále ladným krokem k černému drahému autu, které zastavilo pod schody, které vedly do jejich nové školy.

Stiles zmaten celou nečekanou událostí co se právě odehrála, zůstane stát stále na schodech a zírajíc na odjíždějící auto, zkouší zformulovat všechny nové informace.

Nakonec nad tím jen pokroutí hlavou a s myšlenkou, že tahle hnědovláska mu udělá život o hodně zajímavější, se rozejde po schodech dolů a po té si to zamíří do jeho nového domova.

***

Po zavření bytových dveří, hodí klíčky na malou skříňku v chodbičce a vydá se do obýváku, který stále nebyl zcela zařízený. Unaveně se posadí na tmavě hnědou pohovku, která byla součástí bytu a tudíž ji nemusel pracně stěhovat. Opře si hlavu o opěradlo a zavře oči. 

Musel se zamračit, nad tichem, které zde panovalo. Nebyl na ticho zvyklý a nejen na něj. Nebyl zvyklý na samotu, ani na všechnu zodpovědnost, která na něj teď spadala. Už za něj nebude řešit problémy jeho táta, ale on sám. Už ho nebude nikdo budit, nebo mu vařit večeři. Když nad tím tak přemýšlel, jeho jediné jídlo, co kdy uvařil byly těstoviny. A i ty dokázal převařit. Asi mu nic jiného nezbývá než si zajít na večeři do města.

Na to má však ještě spoustu času. Otevře oči a rozhlédne se okolo sebe. Hlasitě si povzdechne, když uvidí stále nerozbalené krabice se svými věcmi, které se válí všude okolo něj. Nejen tady v obýváku, ale také v jeho malé ložnici a některé jsou dokonce i v kuchyni na lince. Prohrábne si rukou vlasy a odhodlán dát vše do pořádku, vstane. Přejde k první krabici a než začne odlepovat černou lepenku, pustí si ze svého mobilu písničky. Nikdy je moc neposlouchal, protože na nic takového jako je poslouchání písniček, neměl čas. Měl své kamarády a ti byli důležitější než aplikace, internet, nebo sociální cítě. Kolikrát se mu stalo, že se mu vybil mobil a on si toho ani nevšiml. Teď byl ale za nějaký ten hluk rád. Ticho v jeho bytu mu rvalo uši, a tak písničky opravdu přišli vhod. Zapne si náhodný MIX písní a pustí se do práce.

***

Za necelé tři hodinky se již všude povalovali černé zmuchlané lepící pásky, knížky, které nevěděl kam zatím uklidit, dekorace, které nevěděl zda si nechat, nebo je vyhodit a koupit si nové a dokonce i některé oblečení. Myslel si, že vybalování věcí bude daleko jednodušší, než když je do krabic skládal. Ale opak se stal pravdou. Měl strašný zmatek v tom co už uklidil a co mu ještě zbývalo vybalit. 

Najednou se jeho bytem ozve zazvonění zvonku. Párkrát musí zamrkat, aby si uvědomil, že by měl jít otevřít. Ale kdo by od něj něco potřeboval? Když zvonění zazní podruhé, donutí se konečně vstát a rozejít se ke dveřím, snažíc se přitom nezakopnout o spoušť okolo něj. Písničky stále hráli, ale Stiles to nějak neřeší. Za prvé neví, kde nechal mobil a za druhé mu to ani moc nevadí.

„Nojo, už jdu." zakřičí, když se melodie zvonku znovu rozezní bytem. Přejde malou chodbičku, kde si povšimne volného místa na stěně a poznačí si, že tam musí co nejdříve něco dát. Otevře bílé dveře a nestačí se divit, kdo za nimi stojí.

„Ahoj. Promiň, že tě ruším. Jen jsem se dozvěděl, že tu bydlí někdo nový. Chtěl jsem pozdravit, ale asi jdu nevhod co?" houkne na Stilese, přibližně stejně starý kluk s hnědými vlasy a modrýma očima, které dostávaly ve světle nazelenalý nádech.

Stiles na sucho polkne, když se mu neznámí podívá do očí. „Ne nerušíš. Jen si vybaluju nějaké věci." přemůže se ke krátké srozumitelné větě a v duchu si udělá poznámku, že nemůže takhle civět na každého sexy muže, kterého v New Yorku uvidí.

„Tak to jsem rád. Jsem Theo." odpoví s vlídným úsměvem modrooký a natáhne ke Stilesovi ruku.

Ten se na ni hodnou chvíli dívá a poté vloží svou dlaň do nabízené. „Stiles." oplatí mu úsměv a stiskne Theovi ruku. „Pozval bych tě dál, ale můj byt teď spíš připomíná bitevní pole než obyvatelný prostor." zasměje se Stiles, když pustí ruku modrookého.

„To je v pohodě. Nechci tě nějak otravovat. Chtěl jsem se jenom podívat, koho budu mít za souseda. Tak já už půjdu." rozloučí se Theo a otočí se k odchodu. Zastaví ho však hlas mladšího, který zní až moc vystrašeně na to, aby doopravdy odešel.

„Ne já... Nemyslel jsem to nijak zle jen.." Stiles nevěděl jak z téhle trapné situace vybruslit. Naprosto se zamotal do svých vlastních slov. Tohle se mu většinou nestávalo. Málokdy ztratil správná slova. Spíše byl vždy ukecaný a slova se z něj jenom hrnula. Teď tomu tak však není a on by se nejraději za tuto trapnou situaci praštil.

„V pořádku. Nezlobím se." zarazí Stilese vyšší. Přišlo mu vtipné jak nemohl najít slova k vysvětlení, ale taky nechtěl mladíka na proti něj přivádět do ještě větších rozpaků. „Ještě se někdy stavím." Mrkne na Stilese s úsměvem Theo a znovu se otočí k odchodu. Teď již bez zadržení mladšího. 

Jakmile Stiles zabouchne dveře od svého bytu, má strašnou chuť párkrát do nich udeřit hlavou. Co to zase mlel? Šoupavým krokem se dostane zpět do obýváku, kde byla stále pohroma, kterou tam zanechal před jeho nejtrapnějším seznámením. I když dnes už se nemohl divit.
Ráno, kde se nechal srazit a ještě k tomu ztrapnit, před nejvíc sexy mužem co kdy viděl, a teď ještě tohle? Dnešek už prostě nemohl být lepší.

Raději nechá své myšlenky zmizet a rozejde se do útrob chaosu, kde mezi vším hrála písnička od Seleny Gomez, kterou hodlal co nejdříve přepnout.