LAJNA

II.

Ráno jsem vstala a nasnídala se. Dneska nebyl zápas a dokonce ani trénink. Takže jsme si mohli odpočinout. Co se týkalo mě, já si prostě nemohla pomoct. A tak jsem si vzala brusle do batohu a šla na stadion. Vždy jsem to tak dělala. Bylo to uvolňující a vždy jsem si vyčistila hlavu. Cesta mi utíkala poměrně rychle, měla jsem v uších sluchátka, a šla svižným krokem. Dorazila jsem na střídačku a přezula se. Kluziště bylo rozděleno na půl. Dneska měli nepovinný trénink muži z A-týmu. Zahlédla jsem tam svého kamaráda, dalo by se to tak říct. Zkrátka je to Čech. Tomáš tu hraje už třetím rokem. Na ledě jich bylo asi osm, včetně gólmana. Trenéry nepočítám. Skočila jsem na druhou polovinu, která byla prázdná, a dělala jsem kroužky. Hned jsem se cítila líp. Takto jsem relaxovala já.

Zrovna jsem se opírala o mantinel a napila se pití, které jsem měla na položené. "Ahoj," pozdravil mě kdosi. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že je to Tomáš Toufárek. "Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem. "Jak se máš, slyšel jsem, že jste předevčírem vyhráli s Minnesotou," hovořil. Tomáš byl asi tak sto devadesát centimetrů vysoký, černovlasý muž. Jeho tvář zdobili upravované vousy, a ty jeho neuvěřitelně modré oči. "Mám se vcelku dobře, děkuji za optání," odpověděla jsem. "Jo, docela se nám daří," řekla jsem na konto naší výhry. "Co ty?" zeptala jsem se. "No mě se taky poštěstilo, budu hrát v Rusku na olympiádě," pochlubil se. Usmála jsem se. "Tak to ti gratuluji," řekla jsem. "Tak doufám, že to nebude fiasko," uchechtl se. "Snad ne, uvidíš," zněla moje odpověď. "Kdy máte další zápas?" otázal se. "Pozítří s Columbusem, ale doma naštěstí," řekla jsem. "Tak to jo, budu ti držet pěsti," řekl mi. Usmála jsem se. "Děkuji," poděkovala jsem. "Já už zítra odlétám do Ruska," řekl mi. "No jo, tak si to pořádně užij, a pak mi řekneš, jaké to tam bylo," řekla jsem. "To si piš," řekl a plácli jsme si. Nakonec jsme se rozloučili, a já šla opět bruslit.

Zrovna jsem se přezula do zimních bot, když mě navštívil muž, kterého jsem v životě neviděla. A hned se zde objevil i můj Agent Filip Sekeráček. "Dobrý den," pozdravila jsem. "Ahoj Míšo," pozdravil mě pan Sekeráček. "Dovol, abych ti představil pana Jana Lutonického," řekl mi a my dva jsme si potřásli rukou. "Michaela Summarová," představila jsem se během toho. "Tady pan Lutonický by s tebou chtěl mluvit, já jdu nahoru, tak se tady za chvíli objevím," řekl mi pan Sekeráček. Jen jsem přikývla, a přesunula svoji pozornost na muže. Byl docela vysoký, a měl na sobě docela slušivý oblek s moudrou kravatou.  Mohl mít něco málo po čtyřicítce. "Kdysi jsem hokej také hrával," řekl. Sedli jsme si na střídačku. "Jsi výborná hokejistka, předevčírem jsem těl měl možnost vidět na ledě Minnesoty," začal hovořit. "Předvádíš neuvěřitelné výkony," dodal. "Děkuji, zatím se nám daří," řekla jsem. "Já vím svoje, jsi klíčová hráčka vašeho týmu," řekl. "Jsem tu však kvůli úplně něčemu jinému," řekl. "Chtěla bys sis zahrát na olympiádě v Rusku?" otázal se. Zůstala jsem na něho hledět s otevřenou pusou. No o tom žádná! "Chtěla," řekla jsem, když jsem se dostala z toho překvapení. "Podařilo se mi sehnat dostatek hokejistek, které by v Rusku představili první ženský tým," hovořil. "Možná bys měla vědět, že papírově budeme nejslabším týmem, ale věřím, že aspoň jednou vyhrajeme," řekl mi. Myslela jsem, že sebou švihnu. Takže se ušiju do týmu, kde si vlastně můžeme udělat z ostudy kabát. Jenže jsem to chtěla zkusit, co když nám to půjde dobře? "Nevadí, maximálně dostaneme na zadek," řekla jsem. "Dobře, počítám s tebou, takže zítra společně letíme do Ruska?" otázal se. Tak brzy? No tak to budu mít tedy co dělat. "Dobře," Právě přišel můj agent. "Tak co, jak to dopadlo?" otázal se pan Sekeráček do éteru. "Naprosto skvěle, Michaela pojede!" zajásal pan Lutonický. "Já mám také dobré zprávy," řekl můj agent. "Klub tě uvolní," řekl mi. Usmála jsem se. Tak to bychom měli. Budu reprezentovat Českou republiku na olympiádě v ruském Soči. To bude ještě hodně zajímavé.

Hned jakmile jsem dorazila na byt, vytáhla jsem kufr a začala si balit věci. Zítra letím v šest ráno, společně s panem Lutonickým. Nabalila jsem si také veškerou výstroj, hokejky a vše, co kolem toho potřebuji. Kdo by to řekl, že sourozenci Summarovi, budou hrát v repre. Jakmile jsem měla vše nabalené, ještě jsem si to zkontrolovala. Najedla jsem se a sedla si k televizi. Přemýšlela jsem o všem, co mi trenér řekl. Budeme nejslabší tým. A nejspíš se vůbec nedostaneme do čtvrtfinále. Zapnula jsem notebook a zjišťovala, jak jsou na tom skupiny. My jsme byly ve skupině A, a čeká nás Rusko, Kanada, Finsko, a pak Lotyšsko, Itálie, Francie, Rakousko, Kazachstán, a Polsko. S Ruskem, Kanadou a Finskem vůbec nepořídíme, ale ty ostatní bychom potrápit mohli. Bože, to byla příšerná představa. Všem budeme pro smích, a já ještě na to kývla.  Nemůžu před tím utéct, ještě jsem neviděla své spoluhráčky, třeba to nebude tak zlé. Věděla jsem, že na dnešní noc mám o zábavu postaráno. Jistě budu přemýšlet nad vším možným, a pak nebudu moct díky tomu usnout.

Osprchovala jsem se a šla si lehnout. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou stalo. Já usnula téměř okamžitě, a to už se hezky dlouhou dobu nestalo. Spánek byl docela důležitý.