LAJNA

XIII.

Jak šel čas, poslední tři zápasy se nám docela vydařili. S Francií jsme si poradili v poměru 5:0, kde jsem nasázela hattrick, a trefila se i Natálie Tresinová s Lenkou Matošovou, které zatím neměli takové štěstí. S Polskem to bylo podobné, tam jsme dali 4:0 a poslední zápas s Kazachstánem jsme vyhráli 3:0. A dnes těsně před ostrou zkouškou, čtvrtfinále, máme volný den. Vstala jsem s postele a dala si rychlou a osvěžující sprchu. Vyčistila jsem si zuby a nahodila jsem si lehký make-up. Jitka ještě spala, a tak jsem šla na snídani, abych ji nevzbudila. Včera večer byla někde venku a vrátila se docela pozdě. Dorazila jsem na snídani, kde nás bylo asi deset. U vedlejšího stolu seděl Ondra s Tomem, kteří něco rozebírali. I naše mužská reprezentace se dostala do čtvrtfinále. Bylo by fajn, kdybychom vyhráli. Ještě se mi do Ameriky nechtělo. Máme šanci ukázat, že hokej umíme. Všechno bylo ve hvězdách, teď už nebude možnost reparátu. Zítra nás čeká Amerika, také dost silný soupeř, řekla bych, že na skoro stejné úrovni, jako je Kanada. Můj tok myšlenek kroužil pořád kolem hokeje. Nikdy jsem nebyla na kosmetice, či na manikúře. Nikdy mi to nic neříkalo, uvědomovala jsem si, že se nechovám, jako typická žena. Sedla jsem si na své obvyklé místo, a přemýšlela nad běžných životních věcech. Právě dorazil i pan Lutonický.

"Dobré ráno!" zašveholila Jitka a sedla si naproti mě. "Dobré," odpověděla jsem. "Koukám, že máš dobrou náladu," podotkl trenér. "Ano, docela dobře jsem se vyspala," řekla. Sledovala jsem ji dost podrobně, takže jsem si nemohla nevšimnout pohledu, který věnovala k vedlejšímu stolu. Tom byl nějak nervózní a nesvůj. Musela jsem nad tím protočit oči v sloup. Co se týkalo mě, byla jsem rozladěná z toho, že se se mnou Tom nebaví. Vlastně, co jsem se dozvěděla od Ondry, jsem s ním nemluvila. Vůbec jsem neměla čas a vhodnou příležitost,  mu něco vysvětlit, či mu dokázat, že nemám potřebu posílat nikoho, aby mu předal nějakou zprávu. Jitka se stále dívala na stůl české mužské hokejové reprezentace. Bylo vidět, že je stále devatenáctiletá slečna. Rychle jsem si toho přestala všímat, nebo bych se buď rozesmála, nebo zbláznila. Dojedla jsem svoji snídani. Docela mi to chutnalo. Vstala jsem s tím, že půjdu zase do svého pokoje, ale zastavil mě Ladislav Fáberka, který se sem před chvílí nahrnul. "Zdravím," pozdravili jsme se. "Byla bys ochotná, dát nám menší rozhovor?" zeptal se mě. "Odvysílali bychom ho, mezi třetinami zítřejšího utkání čtvrtfinále," řekl mi a čekal na moji odpověď. Postřehla jsem i závistivý obličej Jitky, která se pro změnu dívala na mě. Byla jsem z těch pohledů už hezky zmatená. "Dobře," řekla jsem.

Seděli jsme v koutě restaurace a televize si připravovala veškerou svoji aparaturu. Byla jsem malinko nervózní, jelikož jsem neměla tušení, na co se mě budou ptát. Upravila jsem si své rozpuštěné vlasy a uhladila si tričko. "Jsme připravení?" otázal se Fáberka. Zhluboka jsem se nadechla. "Já zde mám kapitánku ženského týmu Michaelu Summarovou," "Míšo, já tě zdravím," řekl Fáberka. "Dobrý den," odpověděla jsem s úsměvem. "Jsme rádi, že jste si pro nás a naše diváky našla volnou chvíli," začal hovořit. "Domnívám se, že když by vám někdo řekl, že budete startovat tady na olympiádě, asi bys tomu nevěřila," nadhodil. "To máte pravdu, toho dotyčného bych asi považovala za blázna, ale jsem ráda, že zde můžeme být," odpověděla jsem. "Nejenom, že jste se zde objevili, ale dokonce jste se dostali do vyřazovacích bojů, nebudeme si nic nelhávat, nikdo vašemu týmu ani trošku nevěřil," opět nadhodil. "Tak máte pravdu, přece jenom je to složitý post, když vidíte, jak ostatní se vám smějí, s tím, že dostanete na zadek, a že pojedete brzy domů," hovořila jsem. "Od začátku toho turnaje jsem věděla, že to bude velmi těžké, ale po tom úvodním zápase s Finskem, jsme si uvědomili, že i když jsme na takovém velkém turnaji poprvé, můžeme být pro soupeře kvalitním sokem, takže jsme se malinko uklidnili, povzbudili, a v dalších utkání to díky bohu vyšlo," odpověděla jsem. "Ty a tvůj brácha Ondřej jste se odchovanci zlínského hokeje, povězte nám něco o svých začátcích," poprosil mě. Malinko jsem se rozesmála. "Tak jak to většinou bývá, k hokeji mě přivedl Ondra a táta," začala jsem. "Jelikož jsme měli moc energie, a rodiče toho měli dost, tak vymysleli nějaký koníček, kde bychom tu přebytečnou energii mohli vybít," hovořila jsem. "Pamatuji si, že asi v pěti letech jsme šli na stadion, kde Ondra začal chodit do hokejového klubu," "Hrozně se mi ta zalíbila, jenže tam byly samí kluci," "Takže když se rodiče ptali mě, co chci dělat, tak jsem ukázala na ty hokejisty," mluvila jsem. "Mamka se snažila nabídnout mi plavání, gymnastiku a dokonce krasobruslení, ale to neprošlo," řekla jsem a uchechtla se. "Mamka se do poslední chvíli snažila, abych měla nějaký holčičí sport, ale prohrála," řekla jsem. "Kolem osmnáctého roku jste se s rodinou přestěhovali do Ameriky, jestliže se nemýlím," nadhodil Ladislav Fáberka. "Máte pravdu, s bráchou jsme dostali nabídku na AHL, a pak byl i draft," řekla jsem. "Tebe draftoval Detroit, a Ondru Boston, jaké to bylo, když jste se měli rozdělit?" otázal se. "Jsme jednovaječná dvojčata, bylo to ze začátku docela kruté, museli jsme si zvyknout, ze začátku jsme si každý den volali, a posílali sms zprávy," hovořila jsem. "Teď už jsme v pohodě, a užíváme si tento turnaj, kde jsme spolu, sice ne v jednom týmu, ale i tak," řekla jsem. "Byly nějaké situace, které v tobě vyvolali myšlenky na konec kariéry, nebo něco podobného?" Musela jsem zapřemýšlet. "V životě dochází ke spoustu situacím, které nejsou někdy příjemné, ale asi nebyly tak závažné, že by se mi něco takového honilo hlavou," odpověděla jsem. "Přesuňme se nyní z minulosti do současnosti a blízké budoucnosti," "Zítra vás čekají Američanky, jak se na ně připravit, aby to pro českou reprezentaci dopadlo dobře?" otázal se Fáberka. "Musíme mít skvělou obranu, a nebát se hlavně," odpověděla jsem. "Jak trávíš volný čas?" "Tak různě, podle toho na co mám náladu, ale většinou jsem v posilovně," řekla jsem. "Jak ti tuto zátěž toleruje tvůj partner?" otázal se. "Netoleruje, protože žádného nemám," řekla jsem a  rozesmála se.

Dnešní zbytek dne jsem strávila s knížkou v ruce. Jitka opět někde létala, a mě to bylo vskutku úplně jedno. Malinko mě mrzelo, že Tom se mnou nemluví, ale to se nedá nic dělat. Mám nyní jiné starosti, zítra nás čeká Amerika, a já jsem kapitánka a podle toho se musím chovat.