LAJNA

I.

Právě jsme dorazili na stadion. Dneska hrajeme na ledě Minnesoty. Sedla jsem si vedle naší gólmanky a začala se oblékat do výstroje. V tomto týmu jsem byla jediná Evropanka, jinak zde byly samé Američanky a Kanaďanky. Nevadilo to, naštěstí jsme si rozuměli, a docela se nám dařilo. Byla jsem první oblečená. Přemýšlela jsem nad všem možným. Brácha dnes také hrál, ale na jejich domácím ledě v Bostonu. V telefonu, když jsme spolu hovořili, jsem mu slíbila, že mu budu držet palce.

Nastal čas abychom šli na led a započal dnešní duel. Byla pravda, že v porovnání s pánským hokejem, ten náš se nedal vůbec srovnávat. A moc se tomu nedivím, naše hra nebyla tak líbivá. Ženský se zase tolik nervou, když už na věc přijde, vypadá to, jako by jedna z nich chtěla přebrat kluka té druhé. Pěsti byla rarita. Postavila jsem se na buly, jelikož už nějaký ten pátek hraji v prvním útoku a čekala, jakmile kotouč spadne do hry. Stalo se tak nyní a já pro něj hrábla svoji hokejkou. Nakonec skončil na našich hokejkách. Okamžitě jsme se drali do útoku. Postavila jsem se před bránu a clonila gólmance ve výhledu. Od modré pálila moje kolegyně, kotouč mě trefil do hokejky a pak skončil v bráně. Vedli jsme 1:0. Slavili jsme naše vedení, a šli jsme si plácnout se střídačkou, která stála na nohou. Po dlouhé době se nám povedlo vstřelit branku po deseti vteřinách. Na ledě byl druhý útok v čele s Lucy. Tento útok nedával soupeřkám nic zadarmo, a tak i on je trápil v jejich obranném pásmu. Letošní sezóna byla naprosto skvělá. Vedlo se nám dobře, a mě se také dařilo, což bych nerada zakřikla. Na ledě byl mezitím třetí útok a já sledovala hru. Nyní jsme se museli bránit, soupeřky se nenechali zahanbit, a dělali nám značné potíže. Zrovna jsme faulovali, a na trestnou lavici si šla sednout naše spoluhráčka. A tak jsem skočila na led jako jediný útočník v této formaci, která chodila běžně na oslabení. Postavila jsem se na vhazování a naproti mě soupeřka. Byla to blondýna s modrýma očima. Kotouč byl na ledě a já tentokrát prohrála. Musela jsem to skousnout a jít bránit. Zrovna jsem skočila do střely, a puk se ode mě odrazil hned za modrou lajnu, a tak jsem v tom uviděla šanci. Rychle jsem po puku skočila, a soupeřku o něj obrala. Trošku jsem přidala na rychlosti a všem jsem ujela. Takže jsem se řítila sama na jejich gólmanku. Přemýšlela jsem, co provedu. A tak jsem na zkusila zaházet rameny, abych viděla, jestli na to zareaguje. Skočila mi na to perfektně. Naznačila jsem, že pojedu na její levou stranu, ale v posledním okamžiku jsem směr změnila a zavěsila přesně pod horní tyč. Takže jsme ve vlastním oslabení vedli už 2:0. Hrstka našich fanoušků opět slavila, a my na ledě také. Plácla jsem se si se svými kolegyněmi a museli jsme jít bránit dál.

Konečně doma. Včera jsme nad Minnesotou vyhráli 3:1. Vybalila jsem si věci a něco málo hodila do pračky. Byla jsem docela unavená, to cestování bylo docela vyčerpávající. Jenom na ledové ploše jsem měla pocit, že dokážu létat. Najedla jsem se a šla rychle do sprchy, potřebovala jsem se malinko zahřát. Venku byla neskutečná zima, a já se prostě nebyla schopná za žádných okolností zahřát. Hned jakmile jsem z té příjemné lázně plné mydlinek a horké vody vylezla, jen v ručníku se producírovala po svém bytě. Sedla jsem si na gauč a pustila si televizi. Nechala jsem tam hudební kanál, a šla si udělat něco malého k jídlu. Po chvíli mi začal zvonit telefon. "Ahoj mami!" ozvala jsem se, když jsem hovor přijala. "Ahoj Zlatíčko, jak se máš?" otázala se. "Mám se docela dobře," řekla jsem a sedla si na barovou židli. "Včera jsme vyhráli nad Minnesotou 3:1," pochlubila jsem se. "Tak to jste šikovné," řekla mamka. "S Ondrou jsi mluvila?" otázala se. Bráchu jsem naposledy viděla na Vánoce. Ty letošní jsme strávili u něj v Bostonu. Bylo to docela příjemné. "Ne, nemluvila, proč?" otázala jsem se. "No představ si, jsme na něj tak pyšní," "Samozřejmě i na tebe," dodala. Usmála jsem se pod vousy. Moc dobře jsem věděla, že jsou pyšní i na mě. "Představ si, že bude hrát na olympiádě v Rusku!" vypískla mamka nadšeně. "No tak to je parádní věc!" vyjekla jsem i já. "Prosím tě, ale před ním dělej, že o tom nevíš, zase by si stěžoval, že jsem ti to vyslepičila," řekla mamka po chvíli. "Neboj, budu hrát, že o ničem nevím," ubezpečila jsem mamku. "To se mi ulevilo, je to pro něj důležité," řekla mamka. Pro bráchu je to neskutečná věc. Bude poprvé na takovém velkém turnaji, a jistě se bude chtít ukázat v tom nejlepším světlem. "A co ty, nepotřebuješ něco?" otázala se mamka. "Ne mami, všechno je v pořádku," řekla jsem. Vypnula jsem televizi. Jakmile jsme probrali nejrůznější témata, tak jsme se rozloučili.

Lehla jsem si do postele a nemohla usnout. Toto jsem neměla ráda. Vždy mě trápilo usínání. Nemohla jsem však přestat myslet na bráchu, kterému se poštěstila taková paráda. Český hokej na světové scéně byl kdysi obrovský fenomén, byly jsme skvělý a obávaný tým. Jenže již tomu tak není. Už hezky dlouhou dobu jsme nezískali žádnou medaili, a tak jsme najednou byly pro soupeře přijatelný soupeř. Nedalo se nic dělat, a snažit se to prolomit. Bratr měl nyní obrovskou šanci, že by to mohlo vyjít, ale dnešním hokeji jeden člověk tým nedělá. Jakým způsobem se mi podařilo usnout, jsem neměla ponětí.