LAJNA

IV.

Ráno jsme se všichni sešli u snídaně. Dostali jsme nějakou veku, či co to bylo a k tomu máslo a džem. Nebylo to tak strašné. U druhého stolu seděli chlapi, mezi nimi i moje dvojče. Jen jsme na sebe zamávali a pak se věnovali každý svému týmu. Nyní si přisedli i trenéři v čele s panem Lutonickým. Byl klidný, a naprosto s přehledem jednal. Nemohla jsem pochopit, jak může být tak klidný s vědomím, že odjedeme s řádným výpraskem. "Dnes nás čeká první trénink, takže si projdeme naši taktiku, podíváme se na hru pět na pět, oslabení, a přesilovky," hovořil pan Lutonický. "Když nám zbyde čas tak zkusíme i pár nájezdů," ozval se i asistent hlavního kouče pan Borský. Všichni jsme poslouchali. "A kdo bude kapitán?" otázala se docela vysoká blondýnka. Měla umělé řasy a byla nalíčená. "Nebojte, dnes na ledové ploše se vše dozvíte, slečno Facová," odpověděl kouč. Třeba to bude ona.

Objevili jsme se v tréninkové hale, kde budou probíhat tréninky všech týmů, které zde jsou. Převlékli jsme se do výstroje a pomalu jsme se trousili na ledovou plochu. Samozřejmě tu už stepovali média i televize, která bude nějaké ty utkání vysílat na televizních obrazovkách v různých zemích. "Podívejme se, tady už jde naše ženská reprezentace, která na letošních zimních hrách startují na divokou kartu," slyšela jsem hovořit reportéra. "Zahlédli jsme zde i jedinou hráčku, která je na profesionální úrovni... Musela jsem to přestat poslouchat, jinak bych se naprosto zbláznila. Skočila jsem na led a rozbruslila jsem se. Ostatní mě napodobili. Bruslit uměli všichni docela dobře, co jsem si stačila všimnout, tak aspoň něco.

Jakmile jsme byly rozcvičené a rozbruslené, postavili jsme se k trenérům, kteří právě vstoupili na led a na nohou měli také brusle. "Tak tady pan Handl si vezme na starost gólmanky," oznámil. Pan Handl byl prošedivělý asi padesátník, který byl jen malinko při těle. "My dva se budeme věnovat ostatním," dodal. "U snídaně padl dotaz ohledně kapitánského céčka, a nyní nastala ta chvíle, kdy se to dozvíte," řekl pan Borský. Pohlédl na hlavního kouče, který nyní byl velmi soustředěný. "Usnesli jsme se, že nejlepší volbou pro náš tým bude Michaela Summarová," řekl moje jméno a já myslela, že sebou prásknu o led. Přesně to, co jsem nechtěla, se stalo skutečností. Všichni na mě dychtivě hleděli, a čekali nějakou odpověď. Co jsem měla říct? Říct ne, a úplně podkopat naše naděje na nějaký solidní výsledek? A zbaběle od toho utéct? Na to jsem neměla povahu. "Dobře," řekla jsem smířená úplně se vším. "Tak to bychom měli," řekl pan Lutonický a šli jsme trénovat.

Celkově to holkám šlo docela dobře, byly jsme si schopné nějak kloudně nahrát a mít i hlavu nahoře, aniž bychom sledovali puk na holi. Budou proti nám hrát týmy, které jsou nejlepší na světě, které z velkých akcí vozí úspěchy. U nás to bylo padesát na padesát. Můžeme překvapit, ale i ostudně prohrát vše, co půjde. První zápas sehrajeme zítra v pět večer s Finskem. A to nebude nic jednoduché, to snad všichni víme. Nakonec nám zbylo dvacet minut na to, abychom prozkoušely gólmanky a my si vyzkoušeli i samostatné nájezdy, ne že bychom měli mega šanci zápasy dotlačit až k tomuto rozhodnutí, celého utkání, ale zase to nebylo nic naprosto nemožného. Zrovna jela na gólmanku Jitka a prostřelila Eriku Farskou mezi nohama. Měla ohromnou radost, že se jí to povedlo. Malinko jsem se tomu usmála. Šla jsem úplně poslední. Rozjela jsem se obrovskou rychlostí a nic moc dlouho nevymíchala a poslala jsem kotouč gólmance přímo nad lapačku do brány.

Právě jsem do někoho vrazila. "Omlouvám se," omluvila jsem se. "Ahoj!" vyjekl Tomáš Toufárek. "Ahoj," odpověděla jsem. "Tak jsi tady taky!" řekl s úsměvem. "Jak vidíš," šeptla jsem. "S kým zítra hrajete?" otázala jsem se. "Se Švédy, v deset ráno," odpověděl. Usmála jsem se. "Tak budu držet pěsti, nás čeká Finsko v pět večer," odpověděla jsem. "Neboj, dobře to dopadne, jen se nesmíte podceňovat," řekl mi s úsměvem. Pak jsme se rozloučili. Šla jsem do pokoje a tam jsem si chvilku lehla. Možná má Tomáš pravdu. Třeba náš tým až moc podceňuji. Snad to nebude s námi tak zlé.

Jan Lutonický

Michaela svoji novou úlohu vzala docela v pohodě. Byl jsem za to rád. Právě jsem se díval na starší zápasy Finska s Ruskem. Tento zápas byl z loňského mistrovství světa. Oba týmy byly neskutečně našláplé a tak nebylo divu, že padlo celkem deset gólů a nakonec Finky vyhráli 6:5 v prodloužení. Pozorně jsem sledoval každý detail a udělal si menší poznámku. Letos zde neměli tolik es, jako v loni, ale i přes to budou nepříjemným soupeřem. Antonín seděl vedle mě a i on to sledoval. "Tak jak to vidíš?" zeptal jsem se ho, když jsem to na chvíli stopnul. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky a poradit se svým kolegou. "Abych ti pravdu řekl, myslím si, že budeme za nimi docela zaostávat, zkrátka bojím se, že dostaneme hodně branek," odpověděl mi. Když jsem naše hráčky srovnal s těmi v modrém, které byly právě na obrazovce, byly jsme úplně mimo. Musím to vymyslet tak, aby ty útoky byly malinko vyváženější. "Když by Michaela hrála ve dvou útocích?" nadhodil jsem. Antonín se na mě dlouze podíval. "Fyzickou kondici na to má, to bezesporu," zněla jeho odpověď. "Jedna hráčka v dnešním hokeji tým nedělá, na takových turnajích jako jsou tyto, vyhrávají jenom týmy," zněla Antonínova odpověď. "To ano, ale u nás je situace jiná, u nás ten tým dělá právě Michaela," řekl jsem. "Myslím si, že jakmile se ostatní trošku otrkají, budou hrát v celku dobře," řekl mi Antonín. Pokrčil rameny. Uvidíme, je pravda, že s Michaely nemohu dělat boha, a naši spásu, ale oba bychom si měli uvědomit, že ona je naše klíčová hráčka. To však jsem řešil sám se sebou. Zítra budeme mít další poznatky, na kterých budeme moct pracovat. Nové body, které nám mohou pomoct k tomu zlepšit se, a v dalším zápase hrát zase o něco lépe a vyvarovat se z chyb, které jsme udělali v jiných zápasech. Věděl jsem, že nejspíš pojedeme brzy domů, ale stát se může cokoliv. A v hokeji není skoro nikdy rozhodnuto.