LAJNA

XIX.

Kdo by si v únoru vůbec mohl představit, že úplně ten samý tým se představí ještě na květnovém mistroství světa. Tento turnaj pořádalo Švýcarsko. Co se týkalo z klubového hlediska, jsme se sezónou moc spokojení nebyly. Vypadli jsme hned ve čtvrtfinále. Bylo toho škoda, ale díky tomu jsem si mohla zahrát na šampionátu a v týmu, ve kterém jsme vyhráli bronz. Stále mi to připadalo jako včera, přitom to byly zhruba čtyři měsíce. Už jsme nebyly těmi outsiderami, již jsme byly nebezpečným a kvalitním týmem pro všechny soupeře. Již nás nikdo nemohl podceňovat, a již jsme nebyly papírově nejslabší soupeři. Tenkrát v Rusku, jsme prohráli ve vyřazujících bojích pouze s Kanadou. Na mistrovství světa jsme za sebou už nechali celý svět. Odvezli jsme si z krásného Švýcarska titul Mistra světa, a český hokej byl  opět fenoménem. Opět se všude o nás mluvilo, o tom, jak jsme přišli a zvítězili. Pro mě to byla ta nejkrásnější a nejúspěšnější sezóna v mé kariéře. Za to Ondra dosáhl úspěchu nejvyššího. Se svým klubem Bostonem vyhrál celou NHL. Jako jeho rodina jsme to neskutečně prožívali, a když pak v sedmém utkání rozhodl zápas, jako by nic neexistovalo, kromě tohoto momentu. To bylo oslav. Po několika letech se Stanleyův pohár podíval do České republiky. Oba jsme vyhráli zlatou hokejku. A sezónu zakončili na společné dovolené. Co se týkalo mě a Toma, byly jsme do sebe zamilovaní až po uši. Dokonce jsme společně začali bydlet. Byla pravda, že Tom byl hodně statečný a odvážný, když s chutí vždycky snědl celý oběd, který jsem navařila, aniž by mu přišlo špatně. Postupem času jsem se i ve vaření zdokonalila, a již netrpěla obavami, že by mému milému nechutnalo, nebo se mu nedej bože, udělalo nevolno. Bylo nám spolu dobře, a to bylo hlavní. A pak? Tak jako po každém konci sezóny. Začalo se makat a dřít nanovo. Tato sezona byla minulostí, a v dohlednu je nová, a ještě těžší. Takže nezbylo nic jiného, než opět začít makat. Protože trénink dělá mistry.