LAJNA

X.

Všude se nehovořilo o ničem jiném, než o našem úspěchu, který se nám včera podařil. A k tomu přišla i dobrá zpráva a to, že Jitka bude brzy fit. Koleno měla jen naražené, vazy a šlachy byly v pořádku. Byla jsem v restauraci první, a přisedl si ke mě Ondra. "To byl neuvěřitelný zápas, a ten tvůj gól, co jsi dala na 1:0," chválil Ondra. "Děkuji," poděkovala jsem. "Však mě znáš," nadhodila jsem. "Ano, vím, že za normálních okolností takové góly nedáváš," šeptl. "To byla odpověď na jejich faul na Jitku," dodala jsem a napila se. "Dostali, co si zasloužili," řekl Ondra s úsměvem. Právě přišel nás kouč a Ondra se začínal zvedat s tím, že nás nechá o samotě. "Klidně seďte Ondřeji," odpověděl Jan Lutonický a brácha tedy klesl zpět do židle. Mužskému týmu se také v rámci možností dařilo.

Jan Lutonický

Měl jsem před sebou dvojčata Summarovi a byla mezi nimi velká podoba. Z té včerejší euforie jsem ani dospat nemohl. A na dnešní tiskovou konferenci byla pozvána i kapitánka mého týmu. "Michaelo, dnes v deset, se koná tiskovka, a byla jsi pozvána i ty," oznámil jsem. Michaela se zatvářila překvapeně. Možná to pro ni nebude úplně příjemné, jelikož tam bude i ruský trenér, který si jistě nezapomene rýpnout. Věřil jsem, že se s tím popere. "Dobře," řekla nakonec. Byl jsem rád, že se toho nezalekla, a že bude čelit všetečným otázkám novinářů.

Objevili jsme se v místnosti, kde dnešní tiskovka bude probíhat. Sedla jsem si ke stolu na místo, které bylo pro mě určeno, a čekala, co se bude dít. Místnost byla pomalu plná novinářů, a dalších lidí. Byla jsem z toho malinko nervózní, nikdy jsem na takové akci nebyla. Napila jsem se a čekala. Po nějaké chvíli se dostavil i trenér týmu našeho včerejšího utkání. Posadil se vedle pana Lutonického a měl takový soustředěný pohled. "Dobrý den," ozval se Ladislav Fáberka. "Rád bych vás zde všechny přivítal a také poděkoval slečně Summarové za to, že přijala pozvání k účasti na dnešní konferenci," řekl anglicky pan Fáberka a já jen kývla. Novináři se už pomalu začali hlásit o svá slova, a tak Fáberka nezdržoval a dal slovo prvnímu z nich. Poprosil ruského trenéra Moronova o zhodnocení včerejšího utkání. "Můj tým hrál v rámci možností dobře, ale srazil je inkasovaný gól na 1:0, očividně si zde přítomná hráčka potřebovala vylepšit své ego," řekl nevrle Moronov. Uchechtla jsem se. Dostala jsem slovo, takže jsem se k tomu celému mohla vyjádřit. "Pane Moronove, nemám potřebu si vylepšovat ego, byla to naše odpověď na zcela zbytečný faul, který  předvedla vaše hráčka, a donutil tak mou spoluhráčku odstoupit z utkání," odpověděla jsem zcela klidně. "Dovolil bych si tvrdit, že to nebyl úmyslný faul, ale pouhá nehoda," odpověděl. Lhal, jak když tiskne a to já nenáviděla. "Dovolila bych si tvrdit, že nehoda vypadá jinak, byl to úmyslný faul, a nutno podotknout, že vaše svěřenkyně se neštítila vůbec ničeho," ozvala jsem se se svou odpovědí, a snažila se, aby moje odpověď byla naprosto klidná. "S tím nesouhlasím, Pavlovova hraje velmi emotivně, ale fair play," přidal k tomu hřebík do rakve. "Trvám na svém tvrzení, a dostali jste, co jste si zasloužili," ukončila jsem celou debatu. "Pane Lutonický, vyslechl jste celou výměnu názorů mezi kapitánkou vašeho týmu a panem Moronovem, je k tomu něco, co byste chtěl vyzdvihnout, nebo říct něco co nebylo sděleno?" ozval se další novinář se svou otázkou. "Myslím si, že vše již odznělo, a stojím na straně naší kapitánky,  bránit své spoluhráče rvačkou a tím dalším faulem umí každý," řekl pan Lutonický. Byla jsem ráda, že se mě zastal. Bylo vidět, že Rusko těžce nese porážku od tak podřadného a slabého týmu, jako jsme my. Nezbývá jim nic jiného, než se s tím smířit. "Pane Moronove, jak moc je to bolavá porážka od týmu, od kterého to nikdo nečekal, může se stát, že ovlivní průběh turnaje?" padla další otázka. "Tak samozřejmě, že každá prohra bolí, a body jsou důležité, stát se může cokoliv, takže klidně ovlivnit turnaj může," odpověděl Rus a napil se minerálky. "Na druhé straně, zde sedí zástupci týmu, které všichni podceňovali, a nevěřili, že by byly schopni nějakého výsledku," ozval se Fáberka. "Na svém kontě máte již sedm bodů, což je skvělý počin, jak byste viděl budoucnost svého týmu?" otázal se nějaký novinář pana Lutonického. "Máte pravdu, jsem neskutečně rád, že se holky takto chytli, naštěstí ty nejsilnější soupeře máme již za sebou, takže nyní bychom mohli pokračovat v naší práci o něco sebevědoměji než doteď," řekl trenér. "Michaelo, jak složité je hrát po boku hráček, které jsou amatérky?" otázal se další novinář, a také mě pěkně rozzlobil. "Není na tom nic složitého, jsou to stejně kvalitní spoluhráčky, jako každé jiné," "Ono neznamená, že když hrají v nižších ligách, že neumí hrát hokej, umí ho líp, než si myslíte," odpověděla jsem a napila se. "Neměla jste obavy z toho, jak se bude pro vás turnaj vyvíjet?" "Šla jsem do toho s tím, že my nemáme, co ztratit, a naopak, že můžeme překvapit, což se naštěstí podařilo," hovořila jsem. "Jak hodnotíte dosavadní počin České ženské reprezentace, jako vy trenér soupeřova týmu," otázali se Moronova. "Hrají docela dobře, se štěstím jim dosavadní utkání jakžtakž vyšli," řekl Moronov. Nemohla jsem toho Moronova vystát. To dá rozum, že člověk když něco dělá, tak trochu toho štěstí potřebuje. Bylo mi jasné, co tím chtěl říci. Je štěstí, že máme sedm bodů, a že se ještě držíme. A že to nemusí trvat věcně. I to se může stát, ale i tak si zasloužíme trošku úcty.

Byla jsem ráda, že dnešní konference byla za mnou. Ke konci se ptali pana Lutonického, na nějaké podrobnosti kolem týmu, a jak je na tom Jitka Tomčíková a kdo ví na co. Byla jsem ráda, že mě už se na nic neptali. Dorazili jsme na oběd a já se do něj s chutí pustila. Jakmile jsem měla dojedeno, vstala jsem a šla na pokoj. Cestou jsem se potkala s Tomem Toufárkem. "Pěkná výměna názorů mezi tebou a Rusákem," řekl Tom a malinko se uchechtl. "Vůbec mi o tom nemluv, takový arogantní blbec," řekla jsem. "Ano, takové Rusko je," uchechtl se. "Letos se jim moc nedaří, tak nejsou v náladě," dodal. "Bude se se mnou hádat, co je faul a co není, a že já si potřebuji zvednout ego," vyprskla jsem. "Buď v klidu, Míšo, přece tě jeden blbec nemůže takto naštvat," řekl a pevně mi sevřel loket. "Jak vidíš, může," řekla jsem. "Ber to pozitivně, nesmířil se s tím, že jste je porazili, tak si musí spravit chuť, a myslím si, že ses do něj pustila hezky," hovořil. Stále mě držel za loket a jeho modré oči koukali do těch mých. "Už na to nebudu myslet," řekla jsem. "To je dobře," řekl a usmál se. Položil mi ruku na tvář. "Jéé, ségra!" ozval se brácha a vyrušil nás. Tom okamžitě dal ruku dolů a malinko odstoupil. Byla jsem malinko v rozpacích a Tom taky. Ondra se zatvářil překvapeně. "No nic já půjdu," odkašlal si Tom a zmizel. "Jen jsem ti chtěl říci, že si to pěkně zvládla tu tiskovku," řekl mi a tvářil se divně. "Děkuji, co se stalo mezi tebou a Tomem, jste nějací divní," řekla jsem a založila si ruce na prsou. "Měli jsme menší rozepři, ale to je mezi mnou a ním," řekl nevrle. "A kvůli čemu?" vyzvídala jsem. "To je jedno," řekl a odešel. To se mi jen zdá.