LAJNA

XVI.

SEMIFINÁLE
CZE : CAN

Rozhodčí vhodil kotouč do hry a já ho vyhrála. Poslala jsem touš na hůl Jitky. A snažili jsme se dostat do útočného pásma, ale ať jsme dělali, co chtěli, vůbec se nám to nedařilo. Kanada byla na nás od začátku nachystaná. Většinu času jsme hráli v našem obranném pásmu. První třetina z našeho pohledu, byla jedna velká dřina a skvělé zákroky Eriky Farské, která opět předváděla neskutečné zákroky. Po nějaké době jsem opět byla na ledě se svým prvním útokem. Právě jsem od Jitky čekala přihrávku, jelikož se přede mnou otevíralo trochu prostoru, ale Jitka namazala Kanaďance na hůl. A ta této hrubky využila. Erika byla naprosto bezmocná. Kanada vedla 1:0 a její fanoušci slavili a to samé i hráčky. Jitka jen sklopila hlavu.

Druhá třetina byl ještě větší boj, než ta první. Snažili jsme se vyrovnat. Jitka napřáhla až k nebi a vypustila projektil tak jedovatý, a prudký, že díky tomu jsme vyrovnali na 1:1. To bylo obrovské radosti, a Jitka mohla být ráda, odčinila svoji hrubku z první třetiny. Teď teprve začalo to pořádné peklo. Měla jsem pocit, že se ten led začal vařit, jaké nastolili soupeřky tempo. Bylo to něco neskutečného, ale my bojovali, my dřeli, a dávali do hry úplně všechno. Když druhá dvacetiminutovka skončila, bylo to pro nás, něco jako malé vysvobození, jelikož jsme pomalu lozili po čtyřech. V kabině jsem si sedla pod svoji jmenovku a napila se.  Pot nám kapal z čela, a snažili jsme se malinko uklidnit. To bylo neskutečné, co Kanada předváděla. A v posledním dějství dnešního dne to nebude o moc lepší. Bude to ještě horší. Jak to udělat, abychom s nimi byly schopné udržet krok? Obávala jsem se, že nám po všech těch těžkých utkání, docházeli síly. To by byla dost velká škoda, finále je tak blízko. I hned jsem zavrhla, že by finále bylo blízko, spíš naopak, bylo děsně daleko, podle toho, jak Kanada hrála, a co předváděla. Naprosto sebevědomý a suverénní tým. Snad se stane zázrak, protože jinak to nevidím. Otřela jsem si čelo ručníkem. V jedno jsem věřila, že ať na tomto turnaji již dopadneme jakkoliv, tak jsme ukázali, že jsme kvalitním týmem, a že nikdo ze soupeřů nemá právo si z nás dělat srandu, ale považovat nás za silného a nebezpečného soupeře. Snažila jsem se, nějak sama sebe uklidnit, a nějak povzbudit. Ještě jsme neprohráli, jsme stejně daleko do finále, jako náš dnešní soupeř. Opět se ve mě probudilo mé druhé já, které nebylo zvyklé, cokoliv vzdávat.

Zhluboka jsme se nadechli, a šli na zřejmě poslední část dnešního duelu. Na ledě jsem se objevila já, společně s mým prvním útokem. Podařilo se nám zaskočit soupeřky a stříleli jsme na jejich gólmanku pomalu z každé pozice. Dařilo se nám držet Kanaďanky v jejich obraném pásmu, ale po chvíli kotouč vyhodili a šlo se střídat na obou stranách.

Jan Lutonický

Pomalu jsem nebyl schopen slova. Jen jsem s otevřenou pusou sledoval dění na ledě. Hráli jsme naprosto neuvěřitelně. Absolutně jsem nečekal, že budeme schopní udržet s nimi krok až do poslední třetiny. Nyní byl na ledové ploše náš druhý útok, a vedl si dobře. Byl jsem neskutečně nervózní, pochodoval jsem po střídačce sem a tam, nedokázal jsem vydržet chvíli v klidu. Když jsem se podíval na svého soka, stál úplně v klidu a sledoval dění na ledě. Měl naprosto nečitelnou tvář, bylo vidět, že je hodně zkušený, a že ho snad nic nemůže rozhodit. Na led skočil náš třetí útok, a v jeho čele byla Michaela. A znovu se jim podařilo dostat se do útočného pásma a kombinovat. Vtáhlo mě to do hry, jako bych byl s nimi na ledě. Zrovna se Míša dostala do parádní pozice, a neváhala. Trefila tyč! To hlasité cinknutí bylo slyšet až na střídačku. V ochozech to zahučelo. Náš tlak pokračoval. BOŽE! Teď před prázdnou bránou minula puk Izy Opeterová. Měl jsem pocit, že brzy asi dostanu infarkt. Tolik šancí, a nic. Jako by se od nás štěstí na chvíli odklonilo. Ani na vteřinu jsem si nepřipustil, že bychom dneska mohli prohrát. Zvládneme to.