LAJNA

XI.

Nacházeli jsme se na tréninku a procvičovali si naší taktiku a k tomu přesilovky a oslabení. Odpoledne hrajeme s Lotyšskem, takže po nás trenéři nechtěli stopadesátiprocentní výkon, ale jenom stoprocentní. Jitka bude ještě mimo hru, takže bude hrát Eliška Barberková. Trénink docela rychle utekl a my šli do kabiny.

CZE : LOT

Zápas s Lotyšskem pro nás od začátku zápase nevypadal moc dobře. Hned na začátku první třetiny jsme dostali dva slepené góly a najednou jsme byly tím týmem, který prohrával. Jako by to na nás hodilo deku. Ač jsme se snažili sebevíc, nebyly jsme schopné vstřelit kontaktní gól, byly jsme rádi, když jsme ubránili jejich útoky. Nechápala jsem, co se to s námi stalo. Bylo mi jasné, že o přestávce si budeme muset o tom všem pohovořit. Domnívala jsem se, že jsme se malinko nechali unést vítězstvím nad Ruskem, a nyní očekáváme, že se nás zbylé soupeřky budou bát.

V druhé třetině jsme hráli už o něco lépe, a mohl za to můj proslov v kabině, který jsem předvedla po první dvacetiminutovce. Vynadala jsem nám za přístup a laxnost, a motivovala ke hře, na kterou jsme zvyklý. Přineslo to kontaktní gól, který vstřelila Jana Viltová. I tak jsme stále prohrávali, takže jsme bojovali, co nám síly stačili, ale na vyrovnání to nestačilo.

V třetí třetině, to byl neuvěřitelný hukot, co jsme předvedli. Posbírali jsme veškeré síly, které jsme měli, a vlétli na Lotyšsko jako uragán. Povedlo se mi vyrovnat stav utkání na 2:2, zásluhou parádní přihrávky od Daniely Mostovičové. Toto nakoplo zbytek i týmu, který se nebál zkusit něco navíc. A mělo to úspěch. Kateřina Antonková dávala gól na 3:2, a vzápětí po ní se trefila i Dominika Facová. A najednou jsme vyhrávali. Ke konci jsme však museli bránit svoje vedení, jelikož Lotyšky to zkusili bez brankářky, ale díky štěstí se to podařilo zvládnout.

Za odměnu jsme si opět vyslechli a zazpívali Českou hymnu a poděkovali fanouškům za jejich podporu. Dneska jsme je potřebovali jako sůl. Stáli při nás od začátku zápasu až do konce. Když jsme se objevili na večeři, byla jsem ráda, že sedím. Po pravdě řečeno, byla jsem hrozně unavená. Už jsem se viděla v posteli. Než nám donesli jídlo, dovolila jsem si na chvíli zavřít oči a jen tak rozjímat. Bloumala jsem ve své mysli, a představovala si další průběh turnaje. Najednou do mě někdo šťouchnul tak, že jsem s leknutím převrhla skleničku s pitím. "Promiň, ale spíš," řekla mi Jitka Tomčíková. "Nespím, jen jsem přemýšlela," řekla jsem. "Vypadáš, jako by si týden nespala," ozvala se Erika Farská. "To se vám zdá,"

Díky bohu, že druhý den bylo volno. Podařilo se mi zaspat snídani. Vstávala jsem až k obědu. "Míšo, co je ti, neviděl jsem tě u snídaně," doběhl mě Tom. "Padla na mě nějaká únava," šeptla jsem. "Nevypadáš moc dobře," řekl starostlivě a svou ruku položil na moje čelo. "Vždyť máš horečku," vypískl. Okamžitě jsem si sáhla na čelo. Tom měl pravdu, byla jsem jaksi horká. Dorazili jsme dolů a já se posadila na své místo. "Kde jsou holky?" zeptala jsem se trenéra, který právě upíjel z šálku. Tuším kávu. "Míšo, už je dávno po obědě," odpověděl. Vykulila jsem na pana Lutonického oči. Donesli mi jídlo, ale nějak jsem na něj neměla chuť. "Není ti něco?" otázal se pan Lutonický. "Asi jsem přetažená," špitla jsem. "Míša má horečku," ozval se Tom, který si před chvílí objednal kávu. "To nám ještě chybělo," vydechl kouč. "Po obědě se na tebe přijde podívat lékař a nasadí ti nějaké léky, snad budeš zítra fit," řekl trenér. Nezbylo mi nic jiného na toto celé přistoupit.

Ležela jsem v posteli a potila se. Pan Vavrica mi dal paralen s tím, že se nemusí jednat o nic vážného. Holky byly na tréninku a mě dělal společnost Tom. "Je ti líp?" zeptal se po chvíli. "Trošku," špitla jsem. "Neměl bys být na tréninku?" otázala jsem se. "Máme nepovinný," odpověděl. "To nevadí, i přes to bys tam měl být," řekla jsem. "Míšo, když jednou vynechám trénink, nic se nestane, proto je asi nepovinný," hovořil. Seděl nade mnou jako dráp. "Tome nemusíš u mé postele sedět, zvládnu to sama," řekla jsem po chvíli ticha. Ne, že by mi tu nějak moc vadil, ale byla jsem z něj trošku nervózní. "Dělám to rád," řekl s milým úsměvem a podal mi čaj. Pomalu jsem si začínala připadat, jako dítě.

"Jé ahoj Tome," uslyšela jsem Jitku, která právě přišla z tréninku. Konečně už začala trénovat, takže zítra s Rakouskem by mohla již nastoupit. "Ahoj," odpověděl jí. "Co ty tady?" otázala se ho. Ležela jsem zády k nim, takže jsem mohla hezky předstírat, že spím a zároveň se něco málo dozvědět. Bylo to takové neslušné, ale mávla jsem nad tím rukou. "Míša, je nějaká nachcípaná," odpověděl jí. "Je pravda, že ráno jsem ji nebyla schopná vzbudit, aby šla na snídani," řekla Jitka. "Nakonec šla až na oběd, kde se zjistilo, že má horečku," opáčil Tom. Nastalo chvíli ticho. "Nepůjdeme se někam projít?" zeptala se Jitka. Jo, oba vypadněte, to bude nejlepší, co pro mě můžete udělat. Okamžitě jsem jim to schvalovala. "Nechci tady nechat Míšu samotnou," odpověděl Tom. Bože, mám dvacet dva let, snad již nepotřebuji nějaký dozor. "Michaela se dokáže o sebe postarat sama, nemusíš nad ní stát jako dráp," vypískla Jitka.  "Pojďme se podívat po Sochi," řekla Jitka. "Jen běžte, chci mít klid," ozvala jsem se. Tom si nespokojeně vzdychl. "Mohla si mi to na rovinu říct, že mě tu nechceš," obrátil se na mě. Protočila jsem očima. "Říkala jsem ti, že to zvládnu sama," dodala jsem. Tom vstal a přešel ke dveřím. "Počkej,  a co ta procházka?" ozvala se Jitka. "Nikam nejdu," řekl a zmizel za dveřmi. Moje spolubydlící si odfrkla a sedla si na postel. Mezitím jsem se snažila usnout, ale po chvíli sem přišel Ondřej. "Ahoj, ségra," šeptl. "Jak ti je?" otázal se. "Dá se to," zněla moje odpověď. Pohladil mě po rameni, a pak byl tak hodný, že mě nechal v klidu. Opravdu mi nebylo moc dobře. Jenže Jitka si chtěla promluvit. "Co to do toho Toma vjelo?" otázala se. "Asi se ho malinko dotklo, že jsem chtěla být sama," špitla jsem. "Je docela starostlivý, a milý, to se mi na něm hodně líbí," řekla Jitka. Bylo mi to jasné, z pohledu jak se zasněně dívala, když o něm mluvila, mi vyplynulo, že je do Toma Toufárka zamilovaná, až po uši. "Tak proč mu neřekneš, co k němu cítíš?" otázala jsem se a víc se zachumlala do peřin. "A proč bych to měla dělat, vždyť má plnou hlavu tebe," vyprskla. "To si nemyslím, je to můj dobrý kamarád, ale to je vše," řekla jsem a usnula.