LAJNA

III.

Objevili jsme se v Praze, kde jsme se měli potkat se zbytkem týmu. Seděli jsme v jedné moc nóbl restauraci a čekali, jakmile dorazí mé spoluhráčky. Napila jsem se perlivé vody a čekala dál. Už to bylo docela zdlouhavé, i kouč sebou šil. Po chvíli se konečně dveře do restaurace otevřeli a dovnitř šla obrovská tlupa holek. "To je dost, kde jste tak dlouho?" otázal se pan Lutonický. "Pardon, to ta dopravní špička," řekl Antonín Borský. Pan Lutonický si ho vybral za svého asistenta. Všechny se posadili k dost velkému stolu, který byl nachystaný jenom pro toto naše setkání. "Rád bych vás zde přivítal," začal hovořit náš kouč. "Rád bych vám představil naši poslední hráčku a to Michaelu Summarovou," řekl a ukázal na mě. "Ahoj," pozdravila jsem. Viděla jsem zde samé mladé tváře, až na jednu, která mohla mít něco kolem dvaceti sedmi. Možná víc. "Následující program je takový, naobědváme se, a odletíme do Ruska," řekl kouč. Donesli všem pití. "Rád bych vás připravil na to, že budeme hrát proti absolutní špičce, a my jsme papírově nejslabší soupeřky, ale pro nás to nic neznamená," hovořil kouč. "My tam jedeme s tím, že nikomu, kdo proti nám nastoupí, nedáme nic zadarmo," mluvil trenér. Všude bylo ticho, a všichni poslouchali, co má náš hlavní kouč na srdci.

K jídlu nám donesli hovězí vývar s játrovými knedlíčky, a jako hlavní vchod bylo kuřecí prsíčko s rýží. Docela mi to chutnalo, a tak nebylo divu, že jsem to všechno snědla. Jakmile jsme všichni dojedli, pomalu jsme se přesouvali na letiště, odkud odletíme do dějiště letošních olympijských her. Kdyby mi někdo řekl, že si tam také zahrají, asi bych se tomu zasmála. Jenomže to byl holý fakt. Hlavou se mi honili spoustu věcí, a některé z nich mi nedali klid. A to, jak si v turnaji povedeme. Měla jsem obavy z nějakého fiaska. Co si budeme nalhávat, na olympiádě bude naše reprezentace startovat snad poprvé v historii? Je to vůbec možné? A k tomu budeme nováčci, a nejspíš soupeřky budou v ohromné výhodě. Takže se s klidem může stát, že pojedeme brzy zase zpět do Česka.

Seděla jsem v letadle vedle Jitky Tomčíkové, která hraje na postu útočníka. Byla to drobná devatenáctiletá brunetka se zelenými očima. "Kde hraješ?" otázala se po chvíli ticha. "Hrají v WHL za Detroit," odpověděla jsem. "Páni," vydechla. "A co ty?" otázala jsem se. "Víš, já hokej hrají chviličku," odpověděla tiše. Snad jako by se za to styděla. "Hrála jsem hokej, když jsem byla menší, pak jsem toho nechala kvůli škole, a nyní jsem hrála za naši univerzitu turnaj," hovořila. "Pan Lutonický mě tam viděl, a dostala jsem tuto nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout," hovořila. Takže jestliže je tímto způsobem poskládaný celý náš tým, tak to moc lichotivý počin neuhrajeme. "Zajímavé," dodala jsem a podívala se rychle z okýnka ven. "Hrála jsi někdy na nějakém podobném turnaji?" otázala se Jitka. "Dvakrát na mistrovství světa žen," zněla moje odpověď. "A jak jste dopadli?" "Jednou čtvrtí, a po druhé pátí," odpověděla jsem. "Tak to je dost dobrý výsledek, kdyby se nám toto povedlo i nyní, bylo by to super," "Kdyby," vydechla jsem.

Objevili jsme se v Soči, v dějišti zimních olympijských her. Byl to zvláštní pocit. Dýchalo to zde zvláštní atmosférou. Nemohla jsem si pomoci. Ubytovali jsme se v hotelu, který byl docela pěkně zařízený. Zrovna jsem táhla svoji obrovskou tašku chodbou, směrem k mému pokoji s číslem padesát pět. "Panebože ségra?" vydechl kdosi. Vzhlédla jsem a spatřila bráchu. Vedle něj stál nejspíš jeho spoluhráč. Upustila jsem tašku a vlétli jsme si do náruče. Byly jsme nejlepší kamarádi na život a na smrt, jak se říká. "Co ty tady?" otázal se. "Copak ty to nevíš?" otázala jsem se. "A co bych měl vědět?" "Budu reprezentovat Česko v hokeji," dodala jsem. "Náš kouč pan Lutonický, poskládal tým holek, které vzal ani nevím odkud," odpověděla jsem. "To je naprosto skvělé!" vyjekl Ondra. "Ví to rodiče?" otázal se. "Ne, vše bylo tak narychlo," odpověděla jsem. A tak bratr byl tak hodný, že mi pomohl s taškou do pokoje. Poté jsme se rozloučili. Začala jsem se vybalovat, a po chvíli se zde objevila i má spolubydlící. Nebyl nikdo jiný než Jitka Tomčíková. Hned jak jsem byla vybalená, jsem se šla osprchovat a šla si lehnout. Kdo ví, co nás zítra čeká. Měla jsem takové divné pocity, nedokázala jsem si to rozumně vysvětlit. Doufala jsem, že nedostanu kapitánské céčko. Moc bych si nepřála tomuto týmu velet. Kdo ví, kolik je v našem týmu opravdových hokejistek, které mají nějaké aspoň malé zkušenosti. Nemohla jsem pomalu vůbec usnout. Všichni musí vědět, jaké máme šance na, alespoň trošku čestný návrat domů. Nevěřila jsem, že bychom se dostali do čtvrtfinále. Celkově jsem pochybovala o tom, že bychom vůbec mohli s někým vyhrát. Proti nám stály tři týmy, z kterého jsem měla opravdový strach. Finsko, Rusko a Kanada. Dlouho mi trvalo, než jsem usnula, ale konečně se to povedlo.

Jan Lutonický

Seděl jsem u stolu a hleděl na soupisku mého týmu. Bylo nutné zvolit kapitánku. Díval jsem se na jednotlivé jména a nemohl se rozhodnout. Všechny hráčky jsem měl pečlivě popsané. Často jsem sledoval, jak si vedou v zápasech. Takže jsem o nich po hokejové stránce něco málo dokázal říci. Již  nějakou dobu jsem koukal na to samé jméno. Byl jsem si jistý, že ona je ta pravá. Otázkou bylo, jestli by si to tato hráčka přála. Bylo mi naprosto jasné, že si je vědoma, jak to s naší situaci vypadá. Právě přišel můj asistent Antonín Borský. Měl na starosti obranu. Byly jsme dlouholetí přátelé a to on mě přivedl na myšlenku, postavit ženský tým a představit se zde. Samozřejmě celý tento nápad mi nedal spát a nakonec to dopadlo takto. "Pořád ti vrtá hlavou, kdo by měl být kapitánka, co?" otázal se a odložil si sako. "Ano, koukám na jedno jméno, o které vím, že by to byla nejlepší volba," promluvil jsem asi po dvou vteřinách. "Jen si nejsem jistý, že by to ta dotyčná ocenila," podotkl jsem. "A kdo je to?" otázal se Antonín. "Michaela Summarová," odpověděl jsem. "Máš pravdu, ona by ty holky mohla semknout a nakopnout," odpověděl a přisedl si ke mě. "Jako jediná hraje v Americe, na špičkové úrovni, jinak by se tam vůbec neměla šanci udržet," hovořil můj kolega. "Vůbec sourozenci Summarovi jsou to nejlepší, co máme," dodal jako by nic. Zauvažoval jsem nad jeho poslední větou. Ty doby, kdy celkově náš hokej byl fenoménem, byly pryč. Již hezky dlouhou dobu čekáme na nějakou tu medaili. "Být tebou, postavím ji před hotovou věc, a uvidíme, jak se s tím popere," dodal Antonín. To by byla také možnost. "Tak to tak uděláme," odpověděl jsem a poté jsme si šli lehnout. Zítra nás čekal první trénink na tomto ledě.