LAJNA

VII.

Den zaslouženého volna. Mohli jsme si malinko přispat, jelikož snídaně byla domluvená až na devět hodin ráno. Včerejší zápas mužské reprezentace s tou ruskou, dopadl skvěle. Vyhráli jsme 4:2, což možná nikdo nečekal a Ondra vstřelil dva góly. A po právu byl vyhlášen nejlepším hráčem utkání. U nás v zápase s Finskem si drobnou odměnu odnesla Erika Farská. A v zápase s Itálií zase Jitka Tomčíková.

Potkala jsem se s Ondrou a tak jsme šli na snídani společně. "Hrál jsi skvěle, celý náš tým fandil včera v restauraci," řekla jsem. "Děkuji, výhra nad ruskou sbornou je to nejsladší, co se na turnaji může podařit," odpověděl mi s menším úsměvem. I já jsem se usmála. "Nás zítra čeká obávaný soupeř," dodala jsem. "Vím Kanada, nebudete to mít vůbec jednoduché, ale my vám opět budeme fandit," řekl mi. "To máš pravdu, nemohu si pomoci, ale stále pokukuji po bodu do tabulky, aspoň za remízu," řekla jsem. "To věřím, myslím si, že to můžete javorovým listům pěkně znepříjemnit," řekl zamyšleně Ondra. "To ano," připustila jsem.

Objevili jsme se v hale na dnešním tréninku. Malinko jsme se rozbruslili a poté šli trénovat. Procvičovali jsme si naši taktiku, a hlavně oslabení, i přesilovky. Na závěr nám kouč pustil nějaké sestřihy hry Kanaďanek. Musela jsem uznat, že jedna hráčka vedle druhé, bylo jedno větší eso, než druhé. A na tvářích mých spoluhráček se opět objevil strach a nervozita, kterou jsme před zápasem s Itálií neměli. Věděla jsem, že zítra ve dvanáct budu s největší pravděpodobností opět hecovat svůj tým, jelikož si zase začínají ze soupeřek sedat  na zadek. Na závěr jsme si udělali ještě pár koleček kolem mantinelu a přenechali kluziště zdejším rolbařům, aby upravili led.

Seděli jsme na obědě a rokovali o zítřejším utkání. "Když jsem o Finsku řekla, že jsou to primadony, tak to ještě není nic oproti tomu, co jsou zač Kanaďanky," ozvala jsem se do jejich rozhovoru, do kterého jsem se zapojila až nyní. "Kanada je kolébkou ledního hokeje, což je všem známo," začala jsem. "Hráčky javorového listu mají nos hezky nahoře, a myslí si, že se z nich soupeřky poserou jenom proto, že hrají proti nim," řekla jsem a do své věty zahrnula i vulgární slovo. "Nebudeme si nic nalhávat, všichni víme, že Kanada je nyní fenomén, a má na to vyhrát letošní olympijské hry, či mistrovství světa," hovořila jsem a všechny mě poslouchali. "Nic z toho však není nic, z čeho bychom si měli dělat velkou hlavu, musíme to brát tak, že budeme hrát zápas proti silnému týmu, což Finsko bylo taky, a jak jsme je trápili," mluvila jsem. "Musíme dělat pravý opak toho, co od nás Kanada čeká," "Zalézt před nimi jako spráskaní psi, nemá šanci na úspěch, nejlepší pro nás bude, když se jich nezalekneme, a budeme hrát tak, jak to po nás kouč chce," hovořila jsem. "Jenom tak jim můžeme nadělat spoustu problémů, a ukázat jim, že my se jich nebojíme, že nás nezajímá, co jsou zač, a jak úspěšní v celé historii jsou," "Teď je teď, a co bylo, je dávno pryč!" Úplně jsem se rozvášnila. Bylo to touhou po bodech, a po čestném výsledku. Toto nyní byl můj tým, a já byla kapitán. A nemohlo mi být jedno, jak se spoluhráčky chovají, a jak se cítí. Nemohla jsem si připustit, že bych tým dovedla do kanálu, a proto jsem jednala tak, jak jsem jednala, a přitom věřila, že dělám správná rozhodnutí, a že promlouvám do duše tím nejlépe možným způsobem. "Míša má pravdu, z každého zvučného týmu jsme posrané," ozvala se Eliška Baberková. "S Ruskem budeme také takto vyvádět?" pronesla řečnickou otázku.

Odpoledne jsme měli volno. A já přemýšlela, co budu dělat, tréninková hala bude jistě obsazená, abych si mohla vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky. Jitce se podařilo usnout a mě to tady nebavilo. Najednou se ozvalo tiché zaklepání, které Jitku naštěstí nevzbudilo. Otevřela jsem dveře a za nimi stál Tomáš Toufárek. "Ahoj, tak jsem si říkal, jestli by ses se mnou nešla projít," řekl. "Moc ráda," řekla jsem. A tak jsem se oblékla a vyšla z Tomem ven. Venku byla docela zima a tak jsem se se více zachumlala do šály. "Jak se ti tady v Soči líbí?" otázal se. "Tak víš jak, všude je něco, něčím hezké, ale popravdě, bydlet bych zde nechtěla," řekla jsem. "Já také ne, asi jsem si zvyknul na Detroit," řekl. Šli jsme směrem k centru, kde jsme zapluli do jedné z menších kaváren a objednali si kávu. "Brácha je náš klíčový hráč," nadhodil. Usmála jsem se. "Tak letos má formu, a v Bostonu to má také pěkně rozehrané," zněla moje odpověď. "Ondra je starší ne, o rok?" otázal se. Rozesmála jsem se. "Čemu se směješ?" otázal se nechápavě. "My jsme dvojčata," odpověděla jsem a Tom na mě vyvalil oči. "To jsem nevěděl," odpověděl. Usmála jsem se. Donesli nám naši objednávku a každý z nás se nyní věnoval rozbalování papírových pytlíčků s cukrem, který našel útočiště v šálku s kávou. "Mohu mít trošku osobní otázku?" otázal se po chvíli ticha. Pokrčila jsem rameny. "Jo," dodala jsem. "Máš někoho?" zeptal se tiše. "Ne," řekla jsem. Jen přikývl. Rozhostilo se takové trapné ticho. "Chystáš se po sezóně někam na dovolenou?" otázala jsem se. "Jo, někam bych rád zajel, ale samotnému se mi nechce," řekl a mrknul na mě. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. "A ty?" otázal se po chvíli. "Abych ti pravdu řekla, ještě jsem nad tím nepřemýšlela," odpověděla jsem.

Tom byl tak hodný, že celou útratu zaplatil za mě, i když jsem nechtěla. Cestou zpět do hotelu, jsme opět rozebírali všemožné témata, a sem tam se i zasmáli nějakému vtipu. Bylo to příjemné rozptýlení, i když z pár situací jsem byla taková rozpačitá. Došla jsem do pokoje, a Jitka byla už vzhůru. "Kdepak si byla?" otázala se. "Projít se po Soči," řekla jsem a odložila si bundu s šálou. "S bráchou?" zajímala se. "Ne s Ondrou ne," dodala jsem. "S kým?" "S Tomem Toufárkem," odpověděla jsem a Jitka okamžitě posmutněla. "Tobě se Tom líbí?" otázala jsem se. "Docela jo, je to hezký chlap," řekla. Měla pravdu, Tom byl pěkný chlap. Dál už jsme se o tom nebavili. Byly jsme zde kvůli úplně jiným věcem, než flirtováním s ostatními sportovci.