LAJNA

XVII.

Včera jsme se dostali do postele v rámci možností docela brzy, ale po tom vyhecovaném zápasu nešlo usnout. Co se týkalo mě, já pořád musela přemýšlet nad tím, kdybych něco udělala jinak, jestli bychom měli šanci vyhrát. Jenže, kdyby, jsou jen a jen kdyby. Nemělo cenu se v tom dál pitvat. Dneska nás čeká Finsko, s kterým jsme již jednou hráli. A rozhodně ho chceme porazit. Jitka ještě spala, když jsem obsadila koupelnu a hodila rychlou osvěžující sprchu. Následně jsem si vyčistila zuby a učesala se. Nanesla jsem řasenku a šla na snídani.

Byla jsem zde první, ale byl zde i Tom. "Budeme vám fandit," řekl mi a chtěl jít ke svému stolu, ale já ho zastavila. Už bylo dost toho divadla, už by bylo na čase si pár věcí vyjasnit. "Jak to teda celé je?" otázala jsem se a podle výrazu v jeho tváři jsem usoudila, že moc dobře ví, kam touto otázkou mířím. "Víš, mezi mnou a Jitkou se stalo přesně to, co jsi viděla v tom bulváru, a já se ti kvůli tomu, nemůžu podívat ani do očí," řekl. Čekala jsem, jestliže bude pokračovat. "Mám pocit, jako bych tě podvedl," šeptl. "Vždyť spolu nechodíme," zašeptala jsem. "I přes to, do té situace, kdy mi Jitka, řekla, že mě nechceš, a že jsem jen kamarád, jsem měl plnou hlavu tebe, a byl jsem malinko rozladěný z toho, že ty náznaky prostě nevidíš," hovořil. Nastalo menší ticho. "Až nyní jsem si uvědomil, vlastně mě k tomu zjištění dokopal Ondřej, že ty žiješ hokejem, a svůj osobní život žádný nemáš," řekl. Nastalo ticho. Všichni kolem mě měli naprostou pravdu, mým partnerem, mou láskou, mým koníčkem, mým volným časem, mou prací, mým posláním, byl jen a jen hokej. Nic jiného jsem neznala. A o nic jiného jsem se nezajímala. "Máš pravdu, hokej je prostě celý můj život, a věnuji se mu možná více, než by bylo zdrávo," šeptla jsem. "Nebudu na tebe nijak tlačit, ale mám tě moc rád, spíš víc než to," řekl mi a díval se s těma modrýma očima do těch mých. "Jen jsem chtěl, abys to věděla," řekl. Malinko jsem se usmála. Už chtěl jít, ale znovu jsem ho nepustila, a jemně a krátce jsem se mu přisála na ty jeho narůžovělé rty. Jeho tvář se rozzářila, a pohladil mě jemně po tváři. Poté se již naše cesty rozešli. Já si sedla ke stolu, který již od začátku olympiády byl pro naši reprezentaci vyhrazený, a čekala, až se sem všichni dostaví. V deset nás čeká poslední zápas v celém turnaji. Zápas o medaili. O cenný kov, a pro nás stonásobně.

UTKÁNÍ O BRONZ
CZE : FIN

Seděli jsme připravené na poslední utkání. Neskutečně to uteklo. Když jsem sem přicestovala, pomalu jsem si ani nevybalovala věci, abych si usnadnila brzký návrat domů, ale kdo mohl tušit, že zde budeme až do samotného konce? Byla jsem za tu skutečnost hrozně ráda. V kabině panovala bojovná a odhodlaná atmosféra. Bylo vidět, že všichni toužíme po tom, aby nám na krku visela bronzová medaile. A dle mého názoru po všech těch odehraných zápasech, bychom si ji zasloužili. Budeme to ještě muset dokázat v tomto utkání, ve kterém nastoupíme proti silnému soupeři. Finsko. Nastal čas. Všechny jsme vstali a Erika šla jako vždy první. Dneska budeme hrát v červeném dresu se státním znakem na prsou. Osobně jsem tuto sadu dresu měla nejraději. Jak jsem se později přesvědčila, náš dnešní soupeř měl na sobě bílé dresy. Následovalo to, co při každém utkání. Všechny běžné věci. Podat si s rozhodčími ruku. Dnes to bude Rus, Kanaďan, Američan a Švýcar. Podat si ruku také se soupeřkou a vyměnit si vlaječku a nakonec nakopnout nás před bránou.

Začalo utkání prvním buly, které vyhrála soupeřka. Neváhala jsem a o kotouč ji obrala a tím obrátila směr hry. Nesmíme připustit žádné komplikace. A o toto jsem se nyní snažila. Samozřejmě za pomoci prvního útoku. Zatlačili jsme na soupeřky a posílali na jejich ženu pod maskou, jeden střelecký pokus za druhým. Zatím se s tím prala docela dobře. Po chvíli soupeřky získali puk a my byly nucené bránit. Byly mnohem nebezpečnější, než jsem čekala, že budou, ale i přes to, jsme s nimi drželi krok. Bránili jsme, jak jenom to šlo. A nakonec jsme byly mi těmi vítězi a za odměnu jsme mohli vystřídat. Na led skočila naše druhá lajna. Nebyla jsem schopná vydržet sedět, a tak jsem se opřela o mantinel a ve stoje sledovala druhý útok, kterému se podařilo zahnat Finsko do úzkých. "GOOL!" zařvali jsme, když Tereza Sadlertová ukázala naprosto dokonalou individuální akci. Vedli jsme 1:0 a tribuny řádili, stejně jako my. Byly jsme první, kdo dal pomyslný a maličký hřebíček do rakve. A malý proto, že je před námi ještě skoro celý zápas. Terka dostala pochvalu a na led jsem šla já a můj třetí útok. Začalo se hrát, zrovna jsme byly v útoku, když z ničeho nic čárový rozhodčí přerušil hru, a ukázal na nás. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. A až pak nám to docvaklo. Hráli jsme v šesti. Nakonec jsem dvouminutový trest šla odsedět já. Co se dělo na ledové ploše poté, jsem myslela, že se zblázním. Finsko hrálo neskutečně a nedovolilo nám ani jednou vyhodit. A Erika byla naprosto úžasná. Byla jsem neskutečně nervózní, pomalu jsem nebyla schopná se na celé dění koukat.