LAJNA

XVIII.

Vhazovalo se po pravici Eriky Farské a dokonce chybělo jen třicet vteřin. Půl minuty nás dělilo od zisku vysněného úspěchu. Životní mety pro každého člena našeho týmu. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se na buly. I toto vhahování jsem bohužel prohrála. A soupeřky na nás docela dost tlačili. Pomalu jsme lozili po čtyřech. TYČ! Polilo mě horko. Dneska bylo tyčí neskutečný počet. Právě jsem se přetahovala s blondýnkou v bílém dresu o kotouč. Hokejkami jsme pracovali nalepené na mantinelu. Konečně jsem ho vyhrála. Už jsem puk chtěla vyhodit, ale všimla jsem si Radky Rezkové, která vyrazila dopředu, a tak jsem ji poslala kotouč. Sice ji dohnali soupeřky, a faulovali ji, jak mohli, i sudí reagovali zdvihnutím pravice, ale Radka si tu gólovou šanci i přes to nenechala sebrat a poslala kotouč do prázdné brány. Takže stav 4:1 a bylo rozhodnuto. Tribuny v našich dresech slavili a střídačka byla na nohou. Chybělo pouhých deset vteřin do konce. Buly jsem přenechala Radce, a ta ho vyhrála. Už nebylo třeba se někam hnát. Takže jsme si párkrát nahráli a počkali tak na ten slastný konec. Porazili jsme silné Finsko v poměru 4:1. Tým, s kterým jsme na začátku turnaje prohráli 2:1. Celá střídačka skočila na mě a vytvořili jsme masu těl. Byl tu hrozný rachot a atmosféra byla nepopsatelná. Dlouho trvalo, než jsem se mohla postavit na nohy, když se tak stalo, viděla jsem smutné soupeřky, které byly již na své modré lajně. Odvezou si čtvrté místo, bohužel pro ně. My mohli slavit. Naše tváře zdobili zářivé úsměvy a tribuny si bouchali papírové konfety, a přiťukávali si plastovými kelímky s pivem. Byl to neuvěřitelný pocit. Pořád mi to nedocházelo, že jsme bronzové, že jsme na třetím místě. Pomalu a jistě se začalo vyhlašovat, jelikož u střídaček se objevil červený koberec a předávat cenu bude prezident ruského hokeje. Začalo se Finskem, které dostali cenu útěchy, pro nejlepšího útočníka, obránce a také gólmanky. Také se vyhlásili nejlepší hráči utkání, za nás to nebyl nikdo jiný než Erika Farská, protože si na ní několikrát soupeřky vylámali zuby, jak se říká.

"Prosíme, bronzový tým, pojďte si pro medaile!" ozvalo se a my velice ochotně šli. Vytvořili jsme dvě řady a každé z nás pověsili na krk krásnou bronzovou medaili. Byla kulatá, tlustá, a bylo do ní vryto ZOH 2020 SOCHI. A hokejista. Byly nádherné. Šla jsem jako poslední. Nemohla jsem tomu uvěřit, moje první medaile z reprezentačních akcí. Byla jsem hrozně emotivní. Z mého neskutečně podceňovaného týmu, se staly bronzové holky. Měla jsem právo, být na své spoluhráčky hrdá. Jen co jsme měli všichni na krku medaile, chytli jsme se za ramena a vytvořili kruh, včetně s trenéry. Skákali jsme a řvali, no prostě nespočet příjemných emocí. Když jsme se malinko uklidnili, seřadili jsme se na modrou. "Prosíme kapitánku české reprezentace, aby si převzala pamětní cenu," ozvalo se.  Byla to talíř, ze speciální ocele, který byl postříbřen, a okraje byly bronzové. Nacházel se tam stejný nápis jako na našich medailích, jen s tím rozdílem, že zde byl přesný datum, a ročník zimních olympijských her. S díky jsem ho převzala a pak dala nad hlavu. Všechny fotoaparáty nyní mířili na mě a fotografové zuřivě cvakali spouštěmi. Vrátila jsem se na lajnu, a pustili nám státní hymnu, což bylo to nejkrásnější, co jsme po celém zápasu mohli slyšet. Tribuny zpívali, a my s nimi. Zpěvačky z nás nebudou, ale to že jsme hokejistky s velkým H, to jsme již dokázali.  Užila jsem si chviličku slávy a následně jsem talíř dala do rukou Jitky. Nezbývalo nic jiného než poslední týmová fotka s neskutečným úspěchem.

"Já mám u mikrofonu kapitánku  bronzových holek, a to Michaelu Summarovou," řekl do kamery Ladislav Fáberka. "Míšo, povězte nám své dojmy z dnešního zápasu, a vůbec z celé olympiády," poprosil mě a mikrofón dal přede mě. "Moje dojmy jsou jen a jen pozitivní," řekla jsem s úsměvem. "Dokázali jsme, že umíme hrát hokej, a že se dokážeme vyrovnat špičce, ne-li být lepší, jako ona, takže já jsem hrozně ráda, že se nám to povedlo," hovořila jsem. "Samozřejmě musím poděkovat celému mému týmu, že se toho tlaku nezalekli, že se mu postavili čelem, že tahali za jeden provaz, a že toužili po úspěchu stejně jako já," hovořila jsem. "Neskutečný pocit, euforie je veliká," dodala jsem. "Míšo díky," poděkoval pan Fáberka. "Tak to byla Michaela Summarová," ještě jsem zaslechla. Koukala jsem na holky, jak neskutečně zářili, a na mé tváři byl úsměv. Finsko se už ztratilo do své kabiny. A my pořád slavili a slavili. Uviděla jsem Ondru. PANEBOŽE, ONI VYHRÁLI ZLATO. Rozjela jsem se a skočila mu do náruče. Opět se sem připojilo značné množství novinářů s fotografy. "Gratuluji ségra, hráli jste skvěle!" řekl bráška. "Děkuji, no já gratuluji tobě, olympijský vítězi!" řekla jsem a poplácala Ondru po zádech. "Děkuji, je to naprosto nepopsatelné," řekl mi. "Něco mi o tom povídej!" dodala jsem a oba jsme se rozesmály. Ondra si chytl svoji zlatou a já tu svoji bronzovou a zapózovali fotografům. A aby toho nebylo málo, byla zde mamka i taťka. "Jsme na vás tak pyšní!" řekla mamka. "Děkujeme," řekl Ondra. Zahlédla jsem Toma, který přišel za námi, a i jemu se na krku třpytila zlatá medaile. Skočila jsem mu do náruče a spojila naše rty do krásného polibku, o kterém se mi pomalu ani nesnilo. "Tak ti gratuluji," řekl mi s úsměvem. "No já gratuluji vám, takový mega úspěch!" řekla jsem. Tom natočil hlavu tak, že jsem zjistila dost neuvěřitelnou věc. "PANEBOŽE, VŽDYŤ TY MÁŠ KÁŽDÉ OKO JINÉ!" vyjekla jsem, spíš vykřikla neskutečně překvapeně. Tom měl jedno oko dokonale modré, a druhé světle hnědé. Jak jenom jsem si toho já slepá husa mohla nevšimnout. "No to sis toho všimla brzo teda!" řekl Tomáš Toufárek a rozesmál se. "Promiň," omluvila jsem se a znovu jsem se mu přisála na jeho skvělé rtíky, a on okamžitě spolupracoval. "Budiž ti odpuštěno," vydechl a oba jsme se rozesmály.

Doopravdy poslední část byla ta, celý úspěch řádně oslavit, a tak jsme si zašli na víno, kde jsme se malinko uvolnili, pokecali, a řekli si, že se budeme pořád stýkat. Jednou ročně vždy ve stejný den. Budeme si připomínat, jaký jsme byly dokonalý tým, a jak jsme skoro všechny porazili. I z podceňovaného týmu, můžou být bronzový, nebo zlatí hokejisté. Toto se týkalo i naší mužské reprezentace, která na výhru olympiády čekala neskutečných dvacet čtyři let. O to nám tento úspěch byl cennější, a budeme si ho o to více cenit. Já věděla, že hokej nebude moje úplná priorita, jako tomu bylo doteď. V mém životě bude i Tom, takže bude zde zase nový impuls. Tímto dokonalým datem jsme spolu začali chodit. Cítila jsem se skvěle, měla jsem pocit, že umím i létat. Co se týkalo Jitčiným citům k Tomovi, všichni tři jsme si sedli a vyříkali si všechno, co bylo důležité, a dali věci na pravou míru. Nakonec Jitka vše vzala úplně v pohodě, a dál jsme se k tomu nevraceli. A já se utvrdila v tom, že bylo dobře, když jsem to tehdy dozvěděla, co řekla Tomovi, neřešila. Rozhádala bych tak celý tým, a nic bychom nevyhráli. Česká republika, ještě týden po skončení olympiády slavila. Bylo to krásné, všude se o nás psalo. Nám se podařil historický úspěch, a hoši porazili celý svět. Dokonalost sama, co víc si člověk mohl přát.