LAJNA

XII.

CZE : AUT

Dneska mi bylo o něco lépe a tak jsem se rozhodla, že do dnešního utkání s Rakouskem nastoupím. Seděli jsme v kabině, a připravovali se na zápas. Docela rychle to uteklo a já už stála na buly a čekala, až sudí chodí kotouč do hry. Stalo se tak právě teď a já mini souboj o touš vyhrála. Ihned jsem ho poslala na hůl Jitky a založili jsme útok. Hnali jsme se do útoku jako vichřice, bylo jasné, že jsme netoužili potom, aby se stalo to, co v zápase s Lotyšskem. Nikdo z nás nechtěl otáčet dvoubrankový náskok soupeřek. Clonila jsem gólmance ve výhledu, a zároveň se s Rakušankou malinko přetahovala, jelikož se snažila udělat výhled brankářce. Sára Dalinková vyslala kotouč z modré čáry, který prosvištěl kolem mě. Ozvala se siréna a mě bylo jasné, že Sára propálila vše, co jí stálo v cestě. Slavili jsme naše vedení 1:0, a úsměv na tváři měla i Jana Viltová, která na první branku nahrávala. Tentokrát byla v bráně Magdaléna Janicová, která se prozatím docela budila. Pan Lutonický chtěl dát možnost i naší dvojce, aby si také zachytala. Seděla jsem na střídačce a koukala na druhý útok, jak pokračuje tam, kde my skončili. A dokonce si zahrajeme přesilovou hru. Za podražení půjde na dvě minuty ven nějaká Fritzová. A tak jsem s třetím útokem skočila na led a nachystali se na buly proti čtveřici Rakušanek. Buly jsme prohráli, a tak jsme museli začít z vlastního pásma, kam soupeřky kotouč vyhodili. Nyní jsme se v pásmu usadili a trápili soupeřky svými střeleckými pasy.

Jan Lutonický

Sledoval jsem náš třetí útok, jak hraje přesilovou hru. Hráli jsme v celku dobře. Hlavou se mi honili nejrůznější věci, jelikož jsem maličko začínal pokukovat po čtvrtfinále, a po možném soupeři, který by nás mohl potkat. Pravdou však bylo, že ještě musíme vyhrát zbytek zápasů, co nás v základní části čekají. Zatím se držíme docela dobře. Jsme na druhé pozici hned za Kanadou, Finsko je hned pod námi a pak ten zbytek. Účast ve čtvrtfinále bude pro moje holky historický úspěch, a když prohrajeme, tak prohrajeme se ctí. Na porážku jsem však nedokázal pomýšlet. Věřil jsem, že můžeme překvapit dalšími historickými milníky. A poté všem rádoby kritikům zavřít hubu.

Právě jsem dala gól. Prostřelila jsem gólmanku takzvaným teploměrem a vedli jsme 2:0. Využili jsme přesilovku. Na tomto gólu má velký podíl práce Barbora Minartešová, která zmátla celou rakouskou obranu a poslala mi kotouč. Tribuny byly opět na nohou a slavili společně s námi. Zatím nás tým šlapal, jako hodinky.

Dnešní zápas jsme vyhráli v poměru 4:1. Za další tři body do tabulky jsme byli rádi. Co víc jsme si mohli přát? Už zbývali poslední tři týmy. A jedna věc byla jistá. Zahrajeme si vyřazovací boje. Byla jsem neskutečně ráda za to, jak jsme si jako tým sedli, a co jsme dokázali. Vydobyli jsme si úctu a uznání. Postřehla jsem Jitku o něčem horečně debatovat s Tomem Toufárkem. Rozhazovala rukama a Tom se tvářil všelijak. Pokrčila jsem nad tím rameny a věnovala se večeři.

"Můžeš mi říct, co jste si s Toufárkem udělali?" optal se mě Ondra, s kterým jsem si zašla na kávu. "A co bychom si měli udělat?" otázala jsem se nechápavě. Po pravdě jsem netušila, o čem mluví. "Já myslel, že se máte rádi, aspoň to tak vypadalo," dodal. "Co prosím?" vypadlo ze mě. "Jsme přeci jen přátelé, Ondřeji," řekla jsem po chvíli. "Dorazil na pokoj naštvaný, že s ním neumíš jednat narovinu," začal hovořit moje dvojče. Napila jsem se kávy a čekala, až Ondřej bude pokračovat. "Prý si poslala svoji spoluhráčku, aby mu řekla, že k němu nic necítíš, a že jste jen kamarádi, co jsem z toho pochopil," hovořil. "Cože?" "Ondřeji, nic takového bych neudělala, nikoho jsem nikam neposílala," bránila jsem se. "Nevím, jsem z něj úplně mimo," "Kdybys slyšela, jak nadával, že když si byla nemocná, jak se o tebe staral, a obskakoval tě, že byl neskutečný hlupák," vyprávěl brácha. "Myslel si, že potom, co v Detroitu spolu trávíte trochu volného času, se mezi vámi vyvíjí i něco víc, asi měl dojem, že cítíš to samé, co on," "Asi ho ranilo, když se dozvěděl takovou věc, a ještě od někoho jiného," Poslouchala jsem zamyšleně svého bráchu. Měl pravdu. Celou tu dobu jsem se zajímala jen o hokej, a Tomovi city jsem přihlížela. Takže nebylo divu, že ho považuji jen za přítele. Já osobně jsem veškeré své city dala do hokeje, zapomněla jsem, že mít osobní život, je také důležité. Tom má tyto dva životy plně pod kontrolou, ale já žiju jenom ten jeden. "Promluvím s ním o tom," šeptla jsem. "Jen ho nech v prvé řádem vychladnout," řekl. Jen přikývl a obejmul mě, když za mě zatáhl celou útratu a my se pomalu, ale jistě vraceli do hotelu.

Celou cestu do pokoje mi to vrtalo hlavou. Měla jsem dost pádný důvod si myslet, že to celé narafičila Jitka, které se Tom líbí. Bylo to jak z amerického filmu pro puberťáky. Doteď jsem ji považovala za kamarádku, možná jsem se mýlila. Objevila jsem se v našem pokoji, ale nikde zde nebyl. Malinko jsem si oddychla, a šla si dát horkou vanu. Uvolnila jsem se a přemýšlela o svém osobním životě. Musím mít i jiné zájmy a důvod pro co žít. Za pár let budu chtít mít rodinu, a hokej bude muset jít stranou. Měla bych se na tu chvíli pomalu připravovat, je mi ještě dvacet dva, což je ještě dostatek času, ale i tak. V kolika letech bych chtěla s hokejem skončit? Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si to, ani představit, natož rozumně uvažovat. Prozatím bez hokeje nemůžu žít, a to je dost zásadní fakt.