LAJNA

XV.

Seděli jsme na obědě, a všichni jsme měli na tvářích úsměvy. Pořád nám to nedocházelo, že budeme hrát o medaile. V semifinále nás čeká Kanada. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to bude boj, a že soupeřky nevypustí nic. A když říkám, že vůbec nic, tak nic. Kanada je jiný level, už je sehraná, a bude to snad něco nemožného ji porazit. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat i na bráchu. Dneska hrají čtvrtfinále s Finskem. Nos mě pořád neskutečně bolel. Už jsem v sobě měla asi druhý prášek, a o moc to nepomohlo. Spíš bych si měla jít lehnout, ale nemohla jsem si pomoci, prostě jsem musela vidět aspoň jeden zápas mužského týmu. Z každého koutu k nám mířili gratulace a to, jak jsou všichni na nás pyšní. Hrozně to člověka potěšilo.

Zápas mužské reprezentace byl dosti napínavý. V polovině zápasu byl stav stále nerozhodný. Brácha hrál perfektně, byla radost na jeho útok koukat. A svou letošní fazónu potvrdil nahrávkou a vítězným gólem. Takže i Ondra a spol si zahrají o medaile. Byl to příjemný pocit. Od rodičů nám přišli gratulace, za které jsme byly také moc rádi. Tak rychle to všechno utíkalo. Připadalo mi to jako včera, co jsme sem přicestovali s hlavou plnou starostí a strachu. Nakonec se vše vyvíjelo úplně jinak, než jsme si dokázali představit. A díky bohu za to. Zítřek se blížil neuvěřitelnou rychlostí, a na nás čekala obávaná Kanada. Měla jsem takový zvláštní pocit, kterého jsem se nedokázala zbavit. Netušila jsem, co to má znamenat.

Na pokoji těsně před večeří jsem zapnula notebook a na internetu na mě vyskočil článek. Byl to bulvár, jak jinak. Reprezentant české republiky v ledním hokeji Tomáš Toufárek si užíval ve společnosti mladičké Jitky Tomčíkové. Něco málo zde psali i o moji spoluhráčce a spolubydlící v jednom. Týkalo se to jejich statistik na turnaji. Na fotkách se spolu líbali. Asi to vypadá, že to mezi nimi bude vážné. Rychle jsem to zavřela. Najednou jsem si uvědomila, že je pozdě cokoliv Tomovi vysvětlovat. Situaci, která se měla týkat toho, že já jsem měla posílat Jitku, aby řekla Tomovi, že je pro mě kamarád. Uvědomovala jsem si, že mi jaksi není lhostejný, a že jsme si docela dost rozuměli. Jenže já nekoukala ani nalevo, ani napravo, ale pořád jen a jen na ten hokej. Můj život se točí jenom kolem něj. Nedalo se nic dělat, nebyla jsem mrcha, abych někomu lezla do zelí.

Objevila jsem se na večeři. Už jsem měla docela hlad. Došla jsem ke stolu, kde se seděl můj tým, jako poslední. Posadila jsem se na své místo a čekala společně s ostatními na to, až nám donesou jídlo. Trenér se tvářil zamyšleně a držel tablet. Nejspíš si také přečetl bulvár. Napila jsem se a sledovala okolí. "Můžeš mi to vysvětlit?" otázal se pan Lutonický a díval se na Jitku, a k tomu ji ukázal fotku s bulváru. "Nevěděli jsme, že jsou tam novináři," řekla Jitka a v obličeji byla rudá, jako rajče. "Novináři jsou všude, a tento sólokapr se jim jistě vydařil, ale to mě úplně nezajímá," hovořil. "Kolik je hodin?" zeptal se a jemně poklepal na fotku. "Půl druhé ráno," špitla Jitka. "Přesně, takže místo, abys načerpala energii kvalitním spánkem, tak trajdáš po barech!" řekl rázně pan Jan Lutonický. "Pak se všichni divíme, jak je možné, že v polovině třetiny hraješ něco, na co jsme dosud nebyly zvyklý!" Bylo vidět, že trenér je docela rozladěný, a dost toto chování neschvaluje. Možná by bylo vhodnější neřešit to celé před námi, ale vzít si Jitku stranou.

Jan Lutonický

Byl jsem na Jitku opravdu rozzlobený. V tom zápase byla naprosto nepoužitelná.  Byla vyčerpaná a pomalu usínala za pochodu. S Antonínem jsme dumali nad tím, kde tu virózu mohla chytit, nebo co s ní vlastně je, ale ono to bylo úplně jinak. Ponocovala s Tomášem. Zápas s Amerikou byl docela důležitý, a šlo o hodně. Když jsem uviděl Michaelu v krvi, polilo mě horko. Od té chvíle jsem věděl, že toho Amerika využije. A docela ji pomohli ty dva kiksy Jitky, a než se člověk otočil, prohrávali jsme už 4:0. Kdyby se Michaela do zápasu nevrátila, nyní bychom seděli ve zpátečním letadle domů. Musím nad tím přestat přemýšlet a dívat se na zítřek, kde nás čekala zase Kanada. Věděl jsem, že toto bude ještě tvrdší oříšek. Soupeř je již dávno sehraný. Sledoval jsem jejich ostatní zápasy a od začátku až do konce, a jako by na ledě byl jen jeden tým. A to javorové listy. Dokonce i Rusko s nimi prohrálo. Uvidíme, již není cesty zpět.

Dojedla jsem jako první. Vstala jsem a odešla. Ihned jakmile jsem došla na pokoj, jsem zamířila do sprchy. Horká sprcha byla to nejlepší, co po těžkém zápase pomáhalo k dostatečnému uvolnění. Jenomže jsem to nevychytala s nosem, který se malinko rozkrvácel. A tak jsem se rychle osušila a nahnula se nad umyvadlo. Pustila jsem si studenou vodu, a chladila si s ní za krkem. Trvalo to jenom chviličku, a krvácení se zastavilo. Vešla jsem do pokoje a rovnou se převlékla. Chtěla jsem si dát sluchátka do uší, když v tom se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Se vzdychnutím jsem musela vstát a jít otevřít. Za dveřmi stál Tom. "Jitka tu není," řekla jsem. "Já nejdu za ní, ale za tebou," řekl. Pustila jsem ho dál a zalezla jsem si zpět do postele. Docela dost mě bolela hlava, a zítra je semifinále. "Mrzí mě to," šeptl. "A co?" zeptala jsem se. "Všechno," dodal. "Jde o to, co jsi jistě viděla v bulváru," začal. Bože, bolí mě hlava, nemohl sis vybrat lepší čas na tyto řeči opravdu. Zatnula jsem zuby a snažila se to vydržet. "Prostě jsem byl zklamaný z toho, co jsem se dozvěděl," mluvil. "Ondra nakonec mi řekl, jak to celé bylo," hovořil. "Jitka to měla celé dobře vymyšlené," dodal. "Jitce se od začátku olympiády líbíš, nebo spíš od té doby, co tě poprvé viděla," šeptla jsem. "Jenže ona mě ne, jen využila situace, kdy jsem na tom nebyl nejlíp," řekl. "Jé Ahoj Tome, čekáš na mě, kam půjdeme?" ozvala se Jitka, která se objevila v pokoji. Ono jí nestačilo, že dostala od trenéra vyhubováno, pořád by někde trajdala. "Panebože, prober se, Jitko!" vyprskla jsem. "Zítra hrajeme semifinále!" dodala jsem zmučeně. "Přesně, měla by ses více soustředit na hokej, a ne motat hlavu chlapům," ozval se Tom a bez dalšího slova odešel. Jitka sebou nešťastně švihla na postel. "Podívej se na sebe," vyprskla po chvíli. "Nic jiného neumíš, a neděláš!" hovořila dosti rázně. "Jsi tím prdlým hokejem posedlá, nežiješ ničím jiným, tak se pak nediv, že jsi pořád na ocet!" vyprskla. "Ty si ho nechtěla, tak co mu pleteš hlavu!" mluvila a mluvila, chrlila ze sebe slova jedno za druhým. "Jitko, uklidni se, a přestaň na mě křičet!" ozvala jsem se. "Proč jsi sem jezdila ty?" položila jsem otázku, ale na odpověď jsem nečekala a pokračovala. "Abys tady balila chlapy, nebo abys něco dokázala?" řekla jsem a chvíli počkala, než si to v hlavě sešrotuje. "Oboje nejde, tady musíš tahat za jeden provaz, když neuhrajeme, pojedeme domu, nic mezi tím!" řekla jsem rázně, když na předchozí dotaz neodpověděla. "Bolí mě hlava, chci spát, zítra nás čeká Kanada a my se tu hádáme o blbostech!" zakňučela jsem. Jitka si jen nevěřícně vzdychla.