LAJNA

IX.

Dneska poslední nejtěžší soupeř. A to ruská sborná. Doufala jsem, že jsme si ujasnili, že nejsme béčka, a že můžeme být pro ně kvalitním a nebezpečným soupeřem. U snídaně holky vypadali vcelku klidně, tak jsem za to byla ráda. Uviděla jsem Jitku, bavit se s Tomem Toufárkem. Tak jsem se nad tím usmála. Právě se Tom rozesmál. Usmála jsem se a dál se věnovala své snídani.

Seděla jsem na pokoji a najednou mi přišla sms zpráva. Holčičko naše,  jsme na tebe tak pyšní. Vedete si skvěle. Ondra nám to všechno psal, vím, že ses do své nové úlohy vrhla po hlavě. Budeme fandit a držet pěsti, ať ty Rusky dneska porazíte za tři body! Přečetla jsem si. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Každá podpora je dobrá. A tak jsem jim poslala děkovnou sms a zároveň se omluvila, že jsem se nepochlubila.

CZE : RUS

Čas se nedal nijak zastavit, nebo alespoň pozastavit. V kabině panovalo soustředění, a odhodlanost. Toužila jsem potom, tento tým porazit, a mínila jsem dát do toho všechno, ale úplně všechno. Rusky totiž byly všeobecně známé svou neskutečnou arogancí a přehnaně tvrdou hrou, a já se modlila, aby to nějaká hráčka nepocítila na vlastní kůži. Uvidíme. Erika přivedla náš tým na led, jako v předchozích zápasech, a hned poté jsme vykonali náš rituál.

Začalo se hrát a kotouč byl na holích soupeřek. Měli jsme pohyb, takže dostat se do našeho pásma nebylo tak úplně snadné. Po nějaké chvíli se mi podařilo vystihnout přihrávku soupeřky, a tím otočit směr hry. Valili jsme se do útočného pásma, jako lavina, a zaskočili favorizovanou sbornou. Už jsem chtěla střílet na gólmanku, když se ozvalo přerušení švédského hlavního arbitra pro dnešní duel. Okamžitě jsem uviděla důvod. Jitka Tomčíková ležela na ledě a držela se za koleno. Právě za ní došel lékař. Můj pohled spočinul na kostce nad ledem, kde přehrávali celou situaci, která se přihodila Jitce. Uviděla jsem obrovský a zbytečný faul ruské hráčky, která se neštítila ničeho. Atakovala hráčku, která ani nebyla v držení kotouče! Hlavní arbitři se radili, jak tento faul vyřeší a občas během rokování koukli na kostku, kde i já zjišťovala, jak se Jitčino zranění přihodilo.

Jitku jsem společně s lékařem musela podepřít a následně dopravit na střídačku a pak jsi ji někdo převzal. "Neboj se, Jituš, za tohle draze zaplatí," řekla jsem jí, ještě před tím, než odešli do kabiny. Jen smutně, s bolestí v očích, přikývla. Rozhodčí se konečně domluvili, a poslali blondýnu s číslem padesát na drese na trestnou lavici na 2 plus 10. Moc se mi to nezamlouvalo, ale než se šlo na buly, přivolala jsem si k sobě celý první útok. Díky zranění Jitky, byla nyní na ledě i Eliška Barberková, která v předchozích utkání plnila post třináctého útočníka. "Za toto tvrdě zaplatí," začala jsem hovořit a pak jsme se domluvili, jak s dvou minutovou přesilovkou naložíme. Po buly jsme svým pohybem a náznaky soupeřky dokonale zmátly, že jsem měla dostatek času pohrát si s gólmankou. Dostala gól, který jsem ji dala s hokejkou mezi nohama. Tribuny vyskočili radostí a i my slavili vedení 1:0. Sjeli jsme se k sobě a plácli si. Střídačka stála radostí a na tvářích byly úsměvy. Eliška měla taky radost, připsala si asistenci na mém gólu. Na ledě se objevila naše druhá formace a Rusko mohlo již hrát v plném počtu.

Po první třetině jsme se objevili v kabině, kde již Jitka byla převlečená v civilu. "Pojedeme na rentgen a potom se uvidí," řekl lékař Lukáš Manier. Trenéři přikývli. "Vedeme 1:0, a Michaela jim dala takový gól, že si to za rámeček nedají!" řekla Tereza Sadlertová. "Správně," pochválila nás Jitka. A tak jsme se s ní rozloučili, a popřáli ji, ať jsou výsledky vyšetření v pořádku. Sedli jsme si pod své jmenovky a snažili se nabrat další síly na další dějství dnešního velmi těžkého utkání. Zatím jsme si vedli dobře, a já toužila po vítězství. Panovalo zde odhodlání, bojovnost a soustředění. V něčem mi to nešlo do hlavy, jak je možné, že náš tým, jak se již dávno ví, je poskládaný z hráček, které nehrají žádnou větší ligu, hrají tak, že dělají problémy soupeřům? Dokážou nebezpečně vystřelit, ubránit oslabení, a dokonce dávat góly? Možná to bylo tím, že jsme si parádně sedli, a náš tým po hokejové stránce byl v rámci možností vyvážený. A pak? Možná k tomu přispělo to, jak nás všude podceňovali, a dokonce se posměšně smáli, s tím, že pojedeme s výpraskem domů. Hned v prvním utkání jsme si ujasnili, že můžeme být kvalitním soupeřem, i když v týmu nemáme zvučné jména jako ostatní rivalové.

Druhá třetina přinesla vyrovnání na 1:1, což však neznamenalo, že jsme prohráli. Vždy po každém inkasovaném gólu, jsem to musela svým hráčkám opakovat. Jelikož pak seděli smutně, jako by snad prohrávali minimálně o deset gólů. Musím vyzdvihnout práci Eriky Farské, jak si s postem jedničky dokázala poradit. Předváděla jisté zákroky, puky z ní nevypadávali, a dokázala chytit i dorážky. Byla jsem za všechno hrozně ráda.

Nastal čas jít na poslední třetinu. První útok vstoupil na led a postavil se naproti prvnímu z Ruska. Kotouč jsem vyhrála a poslala ho na hůl Jany Viltové, která se nebála a založila útok. Povedlo se nám zahnat soupeřky v červených dresech, s dvouhlavou zlatou orlicí na prsou, do obranného pásma, kde jsme jim dlouhou chvíli nenechali prostor pro vystřídání. Posílali jsme na bránu, co nejvíce střel, co to jenom šlo, ale gólmanka předváděla neuvěřitelné zákroky. Soupeřky se osvobodili a oba týmy vystřídali. Na ledové ploše nyní úřadovala naše druhá formace. A nyní jsme byly my, tím týmem, kdo musel perfektně bránit. Po nějakém časovém úseku, jsme pomalu padali na hubu, ale nevzdávali jsme to. Soupeřky nastřelili tyč, od které se kotouč prapodivně odrazil zpět do hry, a k tomu do skvělé pozice ruské útočnice. Neváhala a vystřelila. Co však předvedla Erika Farská, nečekal nikdo z nás. Podařilo se jí střelu vyrazit ramenem, které musela hodně rychle vytáhnout nahoru. Kotouč naštěstí skončil v ochranné síti nad plexisklem a to nás ze sevření, minimálně na chvíli vysvobodilo. To byl neskutečný tlak soupeřek. Na led skočil třetí útok a spolu s ním, i já. Chvíli jsme také byly pod tlakem, ale u mantinelu se Báře Minartešové podařilo obrat o kotouč blondýnu, co dneska dostala 2 plus 10, a puk mi poslala na hůl. Okamžitě jsme otočili směr hry, a opláceli jim stejnou mincí. Objevila jsem se úplně sama v dokonalé pozici. Jenže ve vyložené šanci skórovat, jsem zezadu dostala pořádně bolavý krosček, který mě poslal na led. Rozhodčí odpískal faul a znovu se radil se svými asistenty. Hráčky se začali pošťuchovat, ale ihned jsem to mému třetímu útoku rozmluvila. Nakonec hlavní arbitr ukázal trestné střílení, a ukázal na mě. Rusko proti tomuto rozhodnutí silně protestovalo, ale nic jim to nepomohlo. Led se tedy vylidnil, až na mě, sudí a brankářku. Jakmile jsem dostala pokyn od muže v pruhované haleně, rozjela jsem se na gólmanku. Rozhodla jsem se, že počkám na gólmanku, co předvede. Jakmile jsem u ní byla hodně blízko, uviděla jsem, jak chytla hokejku s úmyslem mi kotouč vyrazit. Na tuto skutečnost jsem reagovala tím, že jsem ji uhnula a poslala jí puk backhandovým blafákem do brány. Ozvala se siréna oznamující vstřelenou branku, a my vedli 2:1. Celý stadion vybuchnul radostí a my slavili. Jak se zápas pomalu, ale jistě chýlil ke konci, ruské sborné, již dvě minuty před koncem nezbylo nic jiného, než odvolat gólmanku a zkusit hru v šesti. Ruská sborná si vzala třicetivteřinový oddechový čas k tomu, aby trenéři nakreslili nějakou situaci, která by dle nich vedla ke vstřelení vyrovnávající branky. My tento čas využili k občerstvení. Trenér požadoval, aby na ledě zůstal třetí útok, ale bylo potřeba načerpat trochu sil. Ozval se zvuk, který ukončil třicet vteřin, a my stáli v našem obraném pásmu proti šestici hráček. Buly vyhrálo Rusko. A nám nezbylo nic jiného, než zabojovat a udržet těsný náskok. Po nějaké době jsem měla pocit, že se asi zblázním. Všechny jsme pomalu lezli po čtyřech, a obávali se, že to nedokážeme ubránit, protože co nyní za tempo předváděli rivalky, to se pomalu ani nedalo popsat. Až třicet vteřin před koncem Izabela Opeterová se štěstím obrala soupeřku o kotouč a ihned ho posílala na druhou stranu. "GÓL!" vykřikla střídačka. Opravdu, Izabela se trefila přímo doprostřed opuštěné branky. Takže jsme vedli 3:1. Všechny jsme na sebe skočili radostí, a za bouřlivých ovací z tribun, slavili vstřelenou branku. Nyní to pro nás vypadalo daleko lépe. Jako bychom dostali křídla. Vystřídali jsme a pustili na led čtvrtý útok. Těch dvacet vteřin, co zbývalo do konce poslední třetiny, se zdálo, jako nekonečných. Rusko na nás tlačilo, jak jenom mohlo. Erika a celý náš útok dělal, co uměl, aby ubránili stav utkání. Bylo to neskutečně napínavé, a já byla nervozitou celá bez sebe. Když se ozval ten vytoužený zvuk sirény končící naše trápení, začali jsme slavit, jako bychom snad již celou olympiádu vyhráli. Pravdou však bylo, že se nám podařil historický úspěch. Porazili jsme Rusko s hvězdnou sestavou, a to se jen tak nepodaří. Za odměnu jsme si zazpívali Českou hymnu a koukali na naši vlajku, jak jede vzhůru ke stropu.