Virtual Dream

Velmi křehké vztahy

*obsahuje erotiku

Seokjin přišel po nepříliš povedeném týmovém obědě na pracoviště operátorů. Smutně pohlédl na svůj dokonale uklizený stůl, odložil na něj svůj telefon, odtáhl kolečkovou kancelářskou židli a posadil se na ni. Sundal si brýle, úhledně je složil a položil je na stůl vedle telefonu. Znaveně zapadl do opěradla a zaklonil hlavu. Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě hleděl do stropu, byť nechtěl, přehrával si celou tu hádku. Bylo mu víc, než jasné, že ho Jimin, Tae a možná i Yoongi vnímají velmi záporně. To už nebyly jen nesympatie, to už byla nedůvěra a v podstatě jej Jimin nařkl z toho, že jim zatajuje informace a jde proti nim.

Hlasitě si povzdechl. Byla pravda, že nabádal Namjoona, aby obětoval Jiminův život. Nebylo to fér, nebylo. Ale co se dalo dělat. Dostal se do špatné situace. Jedna oběť nebo selhání úplně všech, i těch, kteří dělali svoji práci dobře. Jungkook neudělal chybu, Magdalene také ne, vlastně ji neudělal ani ten pitomý hacker a to ho tak strašně neměl rád. J hope s tím ani neměl nic společného, jenom je odvezl a Namjoon? Ten do té doby neudělal chybu taky, držel se domluveného plánu a argumentoval velmi zdárně celou dobu. Nemohl dopustit nechat ho tu chybu udělat ze soucitu nad umírajícím charmerem. Možná to od něj bylo kruté, ale ta chyba by stála všechny ostatní splnění mise. I jeho.

Vyrušilo ho zavibrování jeho telefonu a jednoduché zapípání, jen unaveně pootočil přes hranu opěradla zavrácenou hlavu, aby viděl na stůl. Sledoval, jak se celá horní lišta přístroje jemně namodrale rozsvěcuje a zase ladně zhasíná, aby upozornila na novou mediální zprávu. Donutil se zvednout a sáhl po telefonu. Rozsvítil si displej a hleděl na oznámení o nové zprávě z jemu neznámého čísla. Překvapeně mu vyjelo obočí. Semknul trochu nervózně rty a klepnul na zobrazení. Byla to hlasová zpráva. Vybral si možnost přehrát si ji přes sluchátko, ne přes reproduktor a přiložil telefon k uchu. K jeho překvapení se ozval velmi známý hlas.

„Ahoj Jine, nutně s tebou potřebuji mluvit. Je to opravdu nutné. Dneska v sedm večer na obvyklém místě, jo? Jen my dva. Slibuju. Měj se."

Pomalu sundával telefon dolů. Hleděl před sebe jako by ho kontaktovala sama smrt. Ruce mu klesly do klína, držíc přístroj ve svých dlaních. Ta chvilka se zdála být nekonečnou. Čas se pro něj zastavil. Sápaly se po něm stíny pečlivě zametené minulosti.

Naštěstí nestačil do prázdna před sebe hledět moc dlouho, protože pro nikoho dalšího se čas rozhodně nezastavil. Ruch od přicházejících kolegů jej vrátil zpátky do reality. Trhnul hlavou, jak se prudce vzpamatoval a podíval se ke dveřím. Vypnul displej. Zhluboka se nadechnul, aby vrátil sám sebe zase do přítomnosti. Odložil telefon, vzal si brýle a kouknul na monitor. Otevřel si nějaké zprávy, které bylo třeba vyřídit.

A tu mu nenechavě stáhnul pohled na sebe onen nejedoucí stolní mikrofon postavený stranou. Jin chvilku sváděl oční souboj s diodou ve snaze ji snad rozsvítit pohledem. Pomalu natáhnul prsty k vypínači a zmáčknul jej. Ozvalo se tichounké cvaknutí a nic se nedělo. Dioda stále nesvítila. Ujel mu drobný škleb a cvaknul vypínač zpátky, a pak zkusmo ještě několikrát jestli se náhodou mikrofon nevzpamatuje. Soudil nesvítící diodu pohledem. Nahnul hlavu na stranu, aby spatřil drát, který z přístroje vycházel a ubíhal někam za stůl.

Natáhnul se a přisunul si mikrofon blíž k sobě, otočil jej, aby mohl zkontrolovat, že ani drát není nijak podezřele uvolněný. Zase jej položil a jen tak tichounce frustrovaně si povzdechl sám pro sebe při pohledu na ten opovážlivě vyhlížející přístroj před sebou. Na moment protočil otráveně očima, protože si vzpomněl na Catharinu a ani v nejmenším mu to nedělalo radost. Donutilo ho to ale vlézt pod stůl a zjistit, který z drátů je ten správný a jít pak podél něj až na jeho samotný konec nořící se do zástrčky prodlužovacího kabelu kousek od stolu.