Virtual Dream

V 16:00 (část II.)

 Po chodbě v prvním patře se dnes nelinula hudba tak nahlas. Taky nebyla tak rychlá jako obvykle. Byla to příjemná poslechová hudba, kterou si člověk pustí na pozadí nějakého rozhovoru. Dveře byly zavřené a žaluzie na nich zatažené.

„Přišlo mi, že se pak taky uvolnil a bavil se s ostatními víc jako se mnou." Převracel pomalu v dlouhých prstech ze stolu sebraný malý šroubováček na drobné šroubky. Pokaždé si tady s něčím hrál. „Yoongi ho nemá rád. Cítím to."

„Koho má Yoongi rád?" pronesla Kitty a sklopila si plexisklový kryt před obličej. „Zavři oči, byla by jich škoda," oznámila a chystala se zapnout svářečku. Namjoon se doširoka zaculil, do tváří se mu vrýsovaly hluboké ďolíčky a poslechl techničku. Kitty se po něm podívala, aby zkontrolovala, jestli už může začít, ale tu se na malinkou chvíli zarazila. Nemohla si odpustit pokochat se tím stydlivým úsměvem. Navíc, teď na ni neviděl, takže mohla civět, jak se jí zachtělo. Spokojeně se usmála a zapnula přístroj.

Po chvíli svařila, co potřebovala a odložila nástroje bokem, zdvihla si kryt z obličeje a podívala se po něm. Pořád měl zavřené oči. Držel šroubovák mezi prsty tak ladně.

„Už můžu?" zeptal se, ale počkal na schválení.

„Ještě chvilku," odpověděla mu Kitty a opřela se lokty o svůj pracovní stůl, aby měla při sledování pohodlí. Natáhla jednu ruku k nějakým kabelům, co jí tam ležely a jezdila s nimi po stole sem a tam, aby neměl pocit, že se nic neděje. Při tom se koukala na jeho klidný výraz. Neměla moc podobných příležitostí. Prohlédla si každý detail v jeho tváři, každou pihu, plné rty, decentní kroužky v uších, sčesanou pěšinku v popelavých vlasech. Ofina mu na jedné straně tvořila elegantní vlnku a konečky se dotýkaly upraveného obočí. Hubený krk nořící se do límečku od košile a knoflíčky rozepnuté uvolněně až pod klíční kost. Narovnaná ramena, pevné ruce, ale něžné dlaně s dlouhými tenkými prsty a upravenými nehty. Dlouhé nohy a na nich naleštěné černé boty do společnosti. Pan jednatel, diplomat, firemní žralok.

Potichu si povzdechla a oddělala kabel. Narovnala se a rozhlédla se po své dílně plné krámů, vypadalo to tam jak po výbuchu bomby. Všude něco leželo a uprostřed na lehátku seděl on a měl na sobě společenské kalhoty se zažehlenými puky a bílou košili. Přemohla ji depresivní chvilka plná podceňování a vrátila se raději k práci. V jeho přítomnosti nechávala ruce nerozložené, i když by jí šla práce rychleji, kdyby použila augmentaci. On z toho ale byl vždycky malinko nesvůj, poznala to na něm.

„Už můžeš," řekla a oddělala kryt úplně. Sebrala další součástky a začala montovat ručně. Namjoon otevřel oči a koukal se na ni. „A byl už pak alespoň v klidu?" navedla znovu na přerušené téma. Jednatel uhnul pohledem, nejistě si lehce skousnul spodní ret na jedné straně a pomalinku pokývl.

„Jak se to vezme. Do konce toho oběda už byl poměrně komunikativní. I po cestě zpět na ubikace to vypadalo, že už se s tím srovnal." Namjoon se odmlčel.

„Čekám háček," řekla Kitty a on si povzdechl.

„Přišel za mnou do pokoje. Asi po půlhodině po návratu. Sjezdil mě na tři doby za to, že jsem porušil nařízení." Sklopil pohled a koukal do země. „Dostal jsem kázání, jak děcko, že je v těch rebeliích podporuji, a že je to jen otázka času, kdy něco provedou a půjde to na triko jako veliteli mně." Kitty přestala pracovat a podívala se po něm.

„Seokjin je zbytečně upjatej. Nikdo ho nezná líp než ty, tak co tě na tom tak zaráží?" Rozhodila rukama. „Sjezdí tě ještě hodněkrát a bude si na všechno stěžovat. Ke všemu bude mít jízlivý připomínky, bude plnit do puntíku všechno, co mu vedení nařídí. On nikdy nebude spontánní jako ty. Proto ty jsi jednatel a on sedí za počítačem. Tak to je," pronesla a natáhla k němu ruku. „Potřebuju ten šroubovák." Namjoon ji sledoval se skoro štěněcím výrazem. Bylo poznat, že ho ta ostrá situace se Seokjinem rmoutí. Věnoval pak pohled šroubováčku v ruce a podal jí ho bez řečí. Poděkovala mu a podala mu jiný, aby si měl s čím pohrávat. Ne, že by to potřeboval, ale ona ráda sledovala jeho dlaně.