Virtual Dream

Před dvěma lety (Část III.)

„Řekni mi o něm něco," naléhal charmer po cestě.

„Co chceš slyšet?" ptala se Kitty. Chystala si klíče a nevěnovala mu moc pozornosti. Zmáčkla tlačítko výtahu a vyčkávala, než přijede.

„Nevím. Ale právě jsem se rozhodl zachraňovat někoho, koho vůbec neznám. Nemyslíš, že by bylo příhodné, kdybych se o něm něco dozvěděl?"

„Nepřijdeš mi jako někdo, kdo si neumí sehnat informace, když je chce," pronesla neutrálně.

„Však si je právě sháním," zaculil se na ni. Otevřenou dlaní jí dal přednost před sebou, aby nastoupila do právě otevírajícího se výtahu. Nastoupil za ní, ona zatím zmáčkla přízemí a opřela se o zrcadlo zády. Pohlédla na něj, jak se postavil přímo před ni, založil si ruce za záda a jen zlehka se na ni usmíval. „Nebojíš se, že vás jednoho dne podrazí?"

„Proč by to dělal? Je to náš přítel."

„Protože je to jednatel," podotkl věcně Jimin. Kitty vyjelo jedno obočí odsuzovačně.

„Ale jdi ty. Já myslela, že o něm nic nevíš," rýpla si do něj.

„Nebojíš se, že ho teď zachráníš a on stejně sklouzne na dno?" pokračoval on.

„Proč by měl klouzat na dno? Zklidni se s tím svým podrýváním ostatních. Chápu, že tě baví vířit vody, ale tady nepochodíš!" pronesla dotčeně. V tu chvíli jí vedle hlavy přistála charmerova rozevřená dlaň, opřel se o zrcadlo a zastavil výtah. Ona se v úleku natiskla silněji na stěnu za sebou. Naklonil se k ní dost blízko, aby mu neutekla.

„Možná proto, že je to syn Kima Byung Joona," ztlumil hlas a mluvil jí zpříma do obličeje jen několik centimetrů od ní. „Víš, jak se mu říkalo v podsvětí? Exekutor," dal si záležet na závažně znějícím tónu v hlase.

„Jak to k sakru víš?!" vyjelo z ní zaskočeně.

„Překvapená? Já myslel, že ti nepřijdu jako někdo, kdo si neumí sehnat informace, když je chce," obdařil ji pronikavým pohledem a čekal, co mu k tomu řekne.

„On není takový. Mysli si o něm co chceš, ale on by svoje přátele napospas nenechal," bránila ho Kitty.

„Ale nechal!" uzemnil ji pohotově charmer. „Vzpamatuj se, pokud je chytrý, tak nechá napospas každého, kdo by mohl být nějaká jeho slabina."

„Takhle vnímáš přátele? Jako slabiny?" upřela na něj trochu raněný pohled. Těmi řečmi jí ubližoval.

„Vždyť to nic jiného není," sykl posměšně.

„Tak to je mi tě líto," odpálila mu.

„Tssk. Nech si lítost na dobu, až ji budeš potřebovat pro sebe. Lidi, jako je on, jsou jiní, žijí v jiném světě."

„Od tebe to sedí. Nikdo nevíme, jestli se ti vůbec dá věřit, dáváš všem okolo najevo, že ti nesahají ani po kotníky a s každým, kdo by se s tebou pokusil normálně bavit, zametáš. Každý, kdo ti přijde do cesty, je pro tebe jenom hračka, možnost jak se rozptýlit a ty mě tu budeš poučovat o tom, jaký je Joon? To myslíš vážně? Zameť si před vlastním prahem charmere!" pokusila se ho odrovnat, aby ztichl a dal jí pokoj. Schytala si za to od něj posměšný úšklebek.

„Já nepotřebuji nikoho okolo sebe, ale všichni potřebují mě. Nemusím pro nikoho nic dělat, když se mi nechce a taky nejsem nikomu nic dlužen. Nikomu se nezavážu a to mě činí svým vlastním pánem," uzemnil ji skoro tvrdě. Byl to nadřazený tón, cítila jak moc se cítí být někým významným.