Nečekané Vánoce|| Loki ff

23.12. Neodcházej

Vzbudila jsem se na gauči, kde nebyl Loki. Ne. Pomyslela jsem si ihned. Probralo mě to rychleji než ledová voda, ihned jsem se zvedla. Mířila jsem do mého pokoje. Loki nikde. Začala jsem mít strach. Pokud není na Asgardu, kde by mohl být? Chodila jsem po obýváku sem a tam.
,,Počkat," napadlo mě najednou. ,,Ne to je kravina," zavrhla jsem to.

Zase jsem přemýšlela, při čemž jsem chodila po stejné trase, ale myšlenky se mi stáčely jenom k jedinému místu, jestliže ne Asgard- Amandin byt.
,,Za pokus nic nedám," vzdala jsem to a v rychlosti opustila můj byt.

Zaklepala jsem na Amandiny dveře. Otevřela je Amanda a při pohledu na mě ji zmrzl úsměv na tváři. Ale proč?
,,Je tady Loki?" zeptala jsem se.
,,Jo- počkej tady, přivedu ti ho," řekla s nervozitou.
,,Proč nemůžu dovnitř?" nechápala jsem.
,,To se neříká," řekla tajemně, těsně před tím, než mi zabouchla dveře před nosem.
Chvíli jsem tam netrpělivě čekala.

Vymýšlela jsem různé scénáře, podle toho jak byla ta chvíle dlouhá. Jenže to moc dlouho netrvalo a Amanda otevřela dveře. Vmáčkla tam Lokiho a jak rychle je otevřela, tak rychle je taky zavřela.
,,Máš hodně co vysvětlovat," řekla jsem naštvaně.
,,Nemám, jednoduše jsem se stavil k Amandě," řekl jako by se nic nedělo.
,,Měla jsem strach," měla jsem nutkání dodat, že jsem myslela, že zmizel na Asgard. Jenže jsem to nutkání přemohla. On na mě jen bezeslovně smutně koukal.

***

Koukala jsem z okna ven, na plno ponořená do svých myšlenek, ale přesto jsem vnímala město halicí se do tmy.
,,Em, můžeme si promluvit?" polekal mě Loki.
,,Konverzace, které začínají takhle, nikdy nekončí dobře," odlehčila jsem atmosféru.
On se na chvíli odmlčel. Hledal správná slova.

,,Musím se vrátit," řekl na rovinu.
Tak to nevybral ty nejlepší slova.
,,Jo- a- aha," zakoktala jsem se.
V hlavě mi nastala panika, vůbec jsem nenacházela slova.

Pomalu mi to ani nedocházelo. Má jedna strana chtěla brečet, má druhá strana chtěla ječet a ta třetí uklidňovala předchozí dvě. Byl ve mně chaos, jednoduše mě to zasáhlo, i když jsem to čekala. Zasáhlo mě to sakra hodně. Prostě jsem stála u okna, otočená k Lokimu a koukala někam do zadu za něj, zatímco on na mě smutně hleděl.

,,Zůstal jsem tady jak nejdéle jsem mohl," řekl smutně.
,,Jak to myslíš?" nechápala jsem.
,,Bifrost je opraven již dlouho," řekl a tím se mu značně ulevilo.
Najednou jsem si vzpomněla na tu chvíli kdy jsem se poprvé setkala po dlouhé době s bratrem. Loki byl ten den mlčenlivý a naštvaný.

,,Ten den kdy přijel brácha, jsi byl nějakej divnej. To nebylo kvůli tomu, že jsem ho objala, že ne?" dedukovala jsem.
On se upřímně zasmál, ale pak, když viděl můj výraz, ihned nasadil vážnou tvář.
,,Ano, ten den jsem měl jít zpět," odvětil.
,,Ale-" zadrhla jsem se a marně hledala slova. V hrdlu mi vyschlo při pomyšlení, že už ho nikdy neuvidim. Leda tak ve filmu.

,,Proč jsi nešel?" hlavu jsem mírně naklonila.
S pozvedlým obočím a obličejem plným nechápavosti, ale i bolesti jsem ho pozorovala. Koukal na mě s upřímností, nikdy jsem u něj nic podobného neviděla. Zase hledal správná slova, ale tentokrát to nechtěl pokazit.
,,Ani sám nevím, možná jsem chtěl poznat co to jsou Vánoce," řekl nakonec.
,,A proto odcházíš den před nimi?" zapochybovala jsem, při čemž se mi na konci zlomil hlas.

,,Musím," vydechl.
,,Tak, povinnost je povinnost," povzdechla jsem si.
,,Tobě to nevadí?" zeptal se.
,,Byla jsem na to připravena," zalhala jsem. 
,,Jsem bůh lží, poznám, když lžeš," hleděl mi do očí.

Svýma očima, které barvou připomínaly smaragdy se ve mně snažil něco marně vyčíst. Jenže ve světle modré studánce, která se zobrazovala v mých očích, šel vidět jedině smutek. Možná, že to- společně s mým mlčením- mu stačilo aby poraženecky a zároveň omluvně sklopil pohled a odešel do vedlejšího pokoje. Hleděla jsem na dveře a stále nenašla slova. Otřela jsem si neposednou slzu, která mi stékala po tváři.