Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 1

Po výkonu se svalil vedle mě na postel a já se začala oblékat.
„Ty už jdeš?" Nechtěla jsem tu zůstávat, chtěla jsem si vzít slibovanou flešku a vypadnout.
„Jo, dej sem tu věc a já mizím," prohlásila jsem ostře. Nijak ho to nevyvedlo z rovnováhy.
„Takže ty to nechceš udělat víckrát? Máš dneska ještě v plánu někoho jiného?" Jeho kecy nesnáším, je mi jedno co se říká o tom, s kým spím a s kým ne, ale on je prostě divnej.
„Dej to sem," vytrhla jsem mu flešku z ruky a zmizela ve dveřích. Ještě se ozvalo, že si to můžeme kdykoli zopakovat. V hlavně jsem si pomyslela: jo jasně, určitě sem ještě někdy přijdu.

Došla jsem do svého pokoje v podnájmu u Dominika. Dominik byl kluk, na kterém bylo jasně vidět, že o holky fakt nemá zájem.
„Dominiku, nech mě být," řekla jsem, když jsem přišla domů a on ke mně přiskočil.
„Viky, nemůžeš být vždycky tak zlá, když se snažím ti pomoc." Odvětil a přísně mě změřil pohledem.
„Pfff," vzdychla jsem nahlas, protočila oči a dodala jsem, „měl bys mi děkovat. Koukej." Zvedla jsem mu flešku před oči.
„Božíčku, tys to ukradla Tadeášovi? Děláš si srandu, dostane nás!" Zahulákal a já si zacpala uši.
„Buď ticho. Neukradla jsem mu. Nešťourej se v tom a nech mě být." Dominik si pokoj nikdy nedá, ale já mu jasně říkám, že jeho přítomnost mě štve.
„Děkuju ti. Jsem nadšený, ale jak si to získala?"
„Čemu nerozumíš? Prostě vypadni," vyštěkla jsem.
„Tys to s ním ..." Umlčela jsem ho pohledem.
„Němělas to dělat. Poradil bych si jinak."
„Jak jinak? Ta fleška pro tebe je důležitá, tak teď vypadni. Bez sexu bys to nikdy nedostal zpátky." Vyhodila jsem ho z pokoje a zavřela dveře.
„Jsi blázen," zavolal přes dveře a odešel pryč.

Rozpustila jsem si tmavé vlasy, které jsem do teď měla svázané v drdolu. Zavrtěla jsem hlavou, aby se rozprostřely po celých zádech. Sundala jsem si upnuté džíny a navlékla si kraťasy. Vzala jsem si ručník a vydala se do koupelny. Musela jsem projít přes obývák, ve kterém seděl Dominik.
„Viky?" Zeptal se tiše.
„Co chceš?" Zavrčela jsem.
„Děkuju ti, moc to pro mě znamená," podíval se na mě a sjel pohledem na mé nohy.
„Už o tom nemel a jako laskavost za to na mě přestaň čučet."
„Rád bych, ale ty už jsi zase hubenější." Protočila jsem oči a vydala se do koupelny. Chtěla jsem zavřít dveře, ale on tam strčil nohu.
„Dominiku, do prdele, vypadni už." Zařvala jsem na něj. Nikdy jsem na něj nemluvila sprostě, ale teď už mě vážně štval svou přítomností. Vyvalil oči a uhnul. Zabouchla jsem dveře a pustila vodu. Namočila jsem si vlasy, sáhla pro šampon a v tom přestalo svítit světlo. Naštvaná jsem si po tmě domyla vlasy a oblékla se. Vyšla jsem z koupelny a zařvala, „Dominiku, už to přeháníš, rozsviť."
„Viky, nejde proud. Já nezhasnul."
„Fajn, tak já jdu spát." Vzala jsem si z kuchyně vodu.
„Viktorie, stůj a otoč se na mě," zahlásil Dominik s pevný hlasem. Otočila jsem se něj a zamžourala do tmy, abych viděla jeho siluetu.
„Co je?" Zeptala jsem se a usrkla ze sklenice.
„Měla bys něco sníst." Vzdychla jsem a zamířila do svého pokoje. Jeho kroky mě následovaly, ale já mu zabouchla dveře před nosem a zamkla se.
„Nech mě být, nezajímá mě tvoje starost, takže jdu spát." Zahuhlala jsem přes dveře a po celém dnu si lehla do své postele. Usnula jsem během vteřiny.

Ráno jsem vstala a vydala se do koupelny. Můj pokoj a koupelna byly jediné dvě místnosti, které jsem nejčastěji navštěvovala. Vyčistila jsem si zuby a nanesla make-up. Oči jsem zvýraznila tlustými linkami a černým stínem. Na pusu jsem hodila matně fialovou rtěnku a naposled jsem se na sebe podívala v zrcadle. Jo, jsem spokojená. Vypadám stejně jako vždycky.
„Máš tu snídani," řekl Dominik, když jsem vyšla z koupelny.
„Nemám hlad, ale díky." Nechtěla jsem, aby to znělo, tak ironicky, ale už se s tím nedá nic dělat.
„Hele, nechci, abys byla naštvaná, jen mám o tebe strach," prohlásil tiše.
„Tak neměj, nejsem malá." Třískla jsem dveřmi a začala se oblékat. Vzala jsem si černou skládanou mini sukni, bílé tílko a nakonec koženou bundu, jak jinak než černou. Popadla jsem batoh a vydala se do školy.