Kapitola 7

10 1 0
                                    

Když jsem se probudila, nenáviděla jsem se. Proč jsem se s ním vyspala? Panebože. Byla jsem úplně blbá. Rozhlédla jsem se po pokoji, naštěstí byl pryč. Lehla jsem si zpátky a přetáhla si deku přes oči.
„Dobré ráno," rozezněl se po pokoji jeho hlas. Nevystrčila jsem ani vlas ze svého "úkrytu".
„Kočko, přinesl jsem ti snídani," hlesl Tadeáš. „Viky, vím, že jsi vzhůru." Stáhl deku a já se na něj vražedně podívala. On se culil a podával mi tác s jídlem. Otočila jsem se na bok, takže jsem ležela k němu zády. Odložil tác na stůl a sedl si ke mně. „Viky, jsi v pohodě?" Dal mi ruku těsně pod žebra na pravém boku. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. „Viky?"
„Co chceš furt?" Vyjekla jsem.
„Co se stalo?" Snažil se být opatrný, ale já ho nechtěla ani vidět.
„Jen jsme spolu šukali, takže se sbal a odejdi," setřásla jsem jeho ruku a dál hleděla před sebe.
„Cože? Já to takhle nebral. Nebyla to jednorázovka."
„Byla, takže odejdi."
„Viky, já ..."
„Odejdi, slyšels." Zakřičela jsem na něj.
„Dobře, ale zavolám ti, ano?"
„Nevolej, nemám o tebe zájem," hodila jsem polštář jeho směrem. Konečně jsem byla sama. Znovu jsem se zavrtala do peřiny a usnula.

„Viky, vsávej," třásl mnou Dominik.
„Jsem vzhůru," zavrčela jsem a sedla si. Podívala jsem se na Dominikovo oblečení.
„Co to máš na sobě?" Uchechtla jsem se a on mě pokáral pohledem.
„Potřebuju, abys šla se mnou?"
„Kam?" Udivila jsem se.
„Domluvil jsem si rande na slepo, ale chci, abys byla někde a mohla mi kdykoli pomoc."
„Dominiku, to zvládneš."
„Viky, pěkně prosím."
„V kolik?"
„Za dvacet minut vyrážíme," řekl nedočkavě.
„Tak fajn, ale mám to u tebe."
„Jasně, chceš oběd?" Otázka mě zaskočila a já se podívala na budík na nočním stolku, dvě hodiny odpoledne. Začala jsem se oblékat a pak jsem se skočila namalovat do koupelny.

Stáli jsme před obří kavárnou, „jak ho tady chceš najít?"
„Prý bude sedět u sloupu po levé straně," řekl s nervózně si přešlápl.
„Buď v klidu." Hledala jsem kluka u sloupu, který by mohl být Dominikův druh. „Támhle," ukázala jsem. „Jak vypadám?" Zeptal se a podíval se na mě. „Stejně dobře jako před pěti minutami. Budu sedět někde poblíž." Uklidnila jsem ho a on se vydal za ním. Oba vypadali nervózně, takže by to mohlo dopadnout dobře. Sedla jsem si k volnému stolku a objednala si latté.

Hledala jsem něco na telefonu, když si ke mně přisedl muž s kadeřavými vlasy.
„Čau," pozdravil mě neznámí hlas.
„Čau," odpověděla jsem mu a dál se věnovala článku.
„Můžu si přisednout?" Jen jsem mu kývla.
„Já jsem Kevin," napřáhl ruku, já jsem mu ji stiskla a řekla „Viky."
„Jsi tu často?" Zeptal se.
„Ne, čekám až skončí kamarád na rande."
„Tak to máme stejné." Snažil se navázat rozhovor.
„Kde máš svého kámoše?" Vyzvídala jsem a rozhlížela jsem se kolem nás.
„Támhle," ukázal na stůl, kde seděl Dominik.
„Panebože," zasmála jsem se, „tam sedí i můj kámoš."
„Náhoda, ale chci to teď jen uvést na pravou míru. Já nejsem gay."
„Jo, ale jsi zrzek."
„No a?"
„Zrzci nejsou můj typ."
„Tak jsem to nemyslel." Zasmál se a žďuchl mi do ramene až jsem se zasmála i já.

„Kevine, můžeš jít domů, je to skvělej kluk," ozvalo se asi po hodině za námi.
„To bych řekla," usmála jsem se něj.
„Kryštofe, tohle je Viky," zvedl se Kevin. Mávli jsme se a já se podívala přes jeho rameno na Dominika. Vracel se z toalet a všiml si, že Kryštof stojí u nás.
„Co tu děláte?" Zeptal se udiveně Dominik.
„Domí, tohle je Kevin, můj kamarád." Vysvětlil mu Kryštof. Dominik kmital očima mezi námi a pak se usmál.
„Nerada kazím tuhle chvíli, ale nechcete už vypadnout z téhle kavárny?"
„Já jsem pro," zahlásil Kevin.

Šli jsme společně do parku a sedli si na lavičku. Povídali jsme si všichni čtyři. Bylo to příjemné odpoledne. Vyměnili jsme si kontakty a já s Dominikem jsme se vypravili domů.
„Dopadlo to dobře, viď?" Zeptal se po chvíli.
„Jo, jsou to fajn lidi."
„Napadlo mě pozvat je k nám," zašeptal.
„To bude fajn." Došli jsme domů a Dominik odemykal, „Viky, tohle bys měla vidět." Houkl vystrašeně. Podívala jsem se na místo, kam hleděl a krev mi ztuhla v žilách.
„Jak ses dostal do bytu?" Vyjela jsem na Tadeáše.
„Vzal jsem si tvůj klíč, když si mě vyhodila."
„Panebože, ty jsi magor. Dej mi ho a vypadni." Dominik nechápavě pozoroval napjatou situaci.
„Tady," podal mi klíč, „můžeme si promluvit?"
„Fajn, mluv." Založila jsem si ruce na hrudi a čekala, co z něj vypadne.
„Kámo," obrátil se na Dominika, „necháš nás chvilku?" Dominik se otočil a šel do koupelny.
„Mluv, moc času ti nedám," řekla jsem.
„Viky, prosím, nemůžeš to takhle ukončit."
„Nic nezačalo," skočila jsem mi do řeči.
„Pro mě ano." Chytil mou ruku. „Změním se, slibuju."
„Ale já s tebou nic nechci, chápeš? A teď už vypal." Posmutněl mu výraz v očích a odešel.

Měl bys vědět, že tě nenávidím.Kde žijí příběhy. Začni objevovat