Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 2

Po škole jsem se vydala domů. Nandala jsem si sluchátka a pustila si písničky. Dala jsem je na plné pecky. Neslyšela jsem ruch z ulice. Užívala jsem si čas sama se sebou. Přemýšlela jsem nad věcmi do školy, poslední dobou jsem na to hodně kašlala, ale nepotřebuju, aby mě vyhodili. Odemkla jsem vchodové dveře do paneláku a spatřila stát Dominika v chodbě. Šmátral v bundě a skoro zešílel. Vyndala jsem si jedno sluchátko a přistoupila k němu.
„Ahoj, Viky, ty jsi tady?" Jeho panika v hlase nešla přehlédnout. Protočila jsem oči.
„Nazdar. Tak odemkneš nebo ne?" Zeptala jsem se podrážděně.
„Víš, já zlomil klíč v zámku. Volal jsem zámečníka, bude tady do třiceti minut."
„Cože jsi? Panebože, ty si vážně tragéd."
„Promiň, samozřejmě to zaplatím já. Klidně tady můžeš nechat věci a jít ven. Pohlídám je." Usmál se a kývl směrem k batohu.
„O těch prachách se ještě pobavíme a co se týče té druhé věci," odkašlala jsem si, „jdu pryč a věci si beru s sebou." Otočila jsem se na patě a vyrazila zpátky do ulic města.

Zašla jsem do své oblíbené kavárny, objednala jsem si a posadila se do temného rohu. Vytáhla jsem si laptop a sešit. Měla jsem ráda, když jsem si přepsala věci do počítače. Vyskočilo mi upozornění na telefonu. Otevřela jsem zprávy, kde mi Dominik oznamoval, že dveře jsou opravené. Odložila jsem telefon zase zpátky a věnovala se škole.
„Je ta židle volná?" Zeptal se a ukázal na ni.
„Sedí na ní snad někdo? Ne," prohlásila jsem ostře.
„Ehhh, jasně. Díky, Viktorie." Otočila jsem se na něj a vyvalila oči. Tadeáš si sedl na židli.
„Co chceš?" Zavrčela jsem na něj a snažila se ho pohledem vyhnat pryč. U ostatních to většinou stačilo, ale on seděl dál.
„Minule jsme si to užili, tak co to zopakovat?"
„Ne, ty sis to užil," opravila jsem ho a chtěla se zase věnovat škole.
„Ty sis to neužila? Proto jsi byla úplně vlhká?" Usmíval se na mě.
„Nejsi dobrej, takže vypal."
„No tak," naklonil se ke mně. Snažila jsem se rychle si sbalit věci do tašky.
„Ty odcházíš?" Zeptal se i přes to, že můj odchod byl naprosto očividný.
„Jo."
„Vikinko, měla bys vědět, že já se neodmítám." Prohlásil sebejistě.
„Měl bys vědět, že je mi to fuk." Vyklouzla jsem ven s kavárny a razila si cestu na přeplněném chodníku.

Hodila jsem batoh do rohu v pokoji, když jsem si laptop položila na postel. Otočila jsem se ke dveřím, protože jsem cítila na sobě jeho pohled, „co chceš?"
„Udělal jsem večeři. Dáš si?" Zaklapla jsem laptop a vyšla za ním.
„Docela jo," pronesla jsem, „co máme dobrýho?"
„Udělal jsem lasagne, sedni si." Pokývl hlavou ke stolu a já se posadila.
„Proč si dneska takhle divnej?" Zeptala jsem se.
„Mrzí mě, že jsi měla pokažené odpoledne," řekla podal mi nový klíč od bytu.
„Dík, kolik tě to stálo?"
„To je jedno. Dobrou chuť."
„Dominiku, kolik?" Věděla jsem, že Dominik má problém s financemi, tak jsem mu chtěla pomoc.
„Tisíc korun," pronesl tiše. Zvedla jsem se od stolu a podala mu polovinu.
„Na," řekla jsem, on zavrtěl hlavou, ale pochvíli si peníze vzal.
„Děkuju. Jsi hodná."

Večeře byla výborná. Nesnědla jsem celou porci, kterou mi nandal, ale bylo to moc dobré. Uklidila jsem nádobí do myčky a zapnula ji.
„Hej, Viky, nechceš si pustit ten nový film?" Ukázal na televizi, kde už to běželo.
„Ale jo," přisedla jsem si na gauč. Byla to strašná nuda i Dominik se nudil.
„Dominiku?" Zeptala jsem se.
„Ano?"
„Proč byla ta fleška tak důležitá?"
„Neřekl bych důležitá, ale..."
„Dominiku," napomenula jsem ho. Rád pojmenovával věci úplně přesně a někdy už mě to vytáčelo.
„Dobře, jsem tam já s mým přítelem." Otočila jsem se něj.
„Ty máš přítele a nic mi neřekneš?"
„Neptala ses," tím rozhovor zase přestal a dál jsme sledovali nudný film.

Dominik usnul a já vypla televizi a přikryla ho dekou, která byla složená na křesle. Já se vydala na večerní rutinu do koupelny. Mlčky jsem prošla obývák a skoro neslyšně zavřela dveře. Podívala jsem se na telefon, který blikal zeleným světýlkem.

Jestli si chceš užít, tak přijď v sobotu večer na párty u mě. Tadeáš