Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 17

Po několika dlouhých dnech jsme byli konečně doma. V nemocnici byl každý den stejný. Kevin se v chůzi po malých krůčkách lepšil. Snažila jsem se mu dělat oporu, ale potom, co mi sundali sádru jsme chodili dost podobně. Studium mi škola ochotně odložila. Nechtěla jsem však vypadnout z rytmu, tak jsme se s Dominikem učila a Kryštof s Kevinem soupeřili, kdo uvaří líp. Užívali jsme si společný čas. Tadeáš se dostal za mříže i se svou partou. Jeho rodiče se mi byli osobně omluvit do nemocnice. Bylo mi jich líto, neměli tušení, co je jejich syn zač. Když se všechno ustálilo, cítila jsem se dobře. Měla jsem všechno, měla jsem přítele, dva skvělé kamarády, kteří spolu randili.
„Viky, přišla za tebou nějaká starší paní," kmitl rameny Kevin a pomalu se vzdaloval od vchodových dveří.
„A kdo to je?" Vstala jsem a s ohledem na mou nohu jsem vyrazila ke dveřím.
„Nevím, ale není to ta ženská z domova."

„Viky, tak jsi v pořádku." Objala mě a jemně mi vtiskla pusu na tvář. Nechápala jsem, co se děje. Odkašlala jsi a pokračovala, „Ty už nevíš, kdo jsem, viď?" Oči mi div nevypadly z důlků, mírně jsem zavrtěla hlavou. Někoho mi připomínala, známá vůně, známý hlas a ještě k tomu jsem v ní viděla sebe. Viděla jsem v ní sebe, panebože! Už vím, kdo to je. Vím to.
„Mami?" Zeptala jsem se opatrně, ale jak se na tohle můžete říct opatrně? Byla to ona. Začala zběsile kývat hlavou a v očích se jí objevily slzy.
„Ano, jsem tady." Ukázala na sebe, pak zvedla imaginární sukni a pokrčila kolena. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem ji vidět. Dala mě do děcáku, vykašlala se na mě. Nechala mě tam. Po skoro osmnácti letech přijde a dělá, jakoby nic.
„Nemám peníze navíc." Sáhla jsem po dveřích a chtěla je zavřít.
„Nechci peníze," snažila se mile usmát, ale tohle nikdy nebyla její silná stránka.
„A co teda?" Založila jsem si ruce na hrudi a dívala se na ni.
„Volala mi tvoje vychovatelka, že si měla nějaký problém a ..."
„Stačí," křikla jsem, „osmnáct let si mě nechala být, tak v tom prosím pokračujme."
„Viky," snažila se ještě něco říct, ale zabouchla jsem ji dveře a zhluboka se nadechla. Co tu dělá? Nezajímala jsem ji takovou dobu a teď si prostě přijde? Nikdy ji to neodpustím. Nikdy.

„Kdo to byl?" Zajímal se Kevin, když jsem se vrátila do obýváku. Byla jsem mimo.
„Tak kdo to byl?" Vyzvídal Dominik a donesl mi vodu.
„Byla to moje," nadechla jsem se. „Kdo tvůj?" Kevin očividně trpělivosti moc nedá.
„Moje máma." Teď už jsem emocím dala volnost. Ruce se mi chvěly a slzy stékaly po mé tváři.
„Tvoje matka?" Zvedl obočí Dominik, díky bohu, že aspoň Kevina na překvapilo na tolik a tuhle otázku vynechal. Jen jsem přikývla a dál koukala na špičky svých nohou.
„To je přece skvělá zpráva!" Zaradoval se Dominik, vstal a pak dodal, „je to skvělá zpráva, ne?"
„Ne," vyjekla jsem, „to teda není skvělá zpráva. Nebyla tu pro mě snad nikdy. Než mě dali do děcáku, byla jsem jí jedno. Nesnáším jí, nechci ji ve svém životě. Ona je... ona je..." hledala jsem to správné pojmenování. Kevin se ke mně nahnul a obejmul mě, tak pevně, že jsem málem nedostala kyslík do plic. „To bude dobrý, chápu to. Nikdo tě nenutí se s ní bavit." Krátce mě políbil na spánek, ale v objetí nepolevil.
„Já tomu nerozumím, já nevím..."
„Šššššš," utěšoval mě Kevin. Dominik s Kryštofem se zavřeli v pokoji.

Večer jsme se dohodli, že si zahrajeme stolní hru, abych přišla na jiné myšlenky. Musím říct, že bydlet s třemi kluky není taková sranda. Ano, kluci se sem nastěhovali, protože už u nás byli prakticky pořád, takže jsme se dohodli, že nemusí platit zbytečně kolej a můžou být tady. Nájem byl teď velmi levný a všem nám to vyhovovalo. Ale k té hře, kluci se rozhodli pro něco jako aktivity, snažila jsem se smát, když se smáli oni, ale do smíchu mi nebylo.
„Vodoměrka," vykřikl Dominik a tím mě vytrhl z myšlenek.
„Ne!" Zasmál se Kryštof a snažil se to nakreslit jinak. Kevin si uvědomoval, že se nebavím, měl položenou ruku na mém stehnu a palcem jezdil sem a tam.
„Co to bylo?" Uchechtl se Kevin a ukázal na papír.
„Měl to být Lumík, ten velkej komár." Usmíval se Kryštof a Dominik přestal vydávat zvuky. Mlátil se rukou do stehna a nemohl se snad ani nadechnout. Já jsem se pokusila usmát, ale očividně to byl špatný nápad. Kevin se na mě podíval a v očích se mu mihla lítost, tenhle pohled jsem nesnášela, od nikoho.
„Tak fajn," řekl Dominik, když se dokázal nadechnout a otíral si slzy z očí, „kreslí Viky."
„Já to nakreslím," nabídl se Kevin.
„To je dobrý, zvládnu snad nakreslit komára líp než Kryštof."
„Hele, můj komár byl krásnej."
„Jasně ty Picasso." Poplácal ho po zádech Kevin. Vzala jsem si kartičku a přečetla si téma svého malování: RODINA. To vážně? Proč? Zhluboka jsem se nadechla a dala se do toho. Kevin začal hádat, nestíhala jsem ani namalovat čárky a on už měl tisíc možných odpovědí: člověk, panáček, přechod, zelená, láska, pár, dítě, otec, koloběh. Když pak nakonec zakřičel, „RODINA". Odhodila jsem tužku.
„To je dost mimozemská rodinka," snažil se vtipkovat Dominik. Kryštof se zasmál, ale Kevin ho zpražil pohledem. Bylo mu jasný, že se mi to nekreslilo lehce. Když teď hádali kluci, Kevin se ke mně naklonil a pošeptal mi, „ještě že vím, že kouříš líp, než kreslíš." Kousl mě do lalůčku a mnou projela vlna horkosti. Poposedla jsem si a podívala se něj. Znenadání se zvedl, „jdeme spát."
„Teď? Ještě jsme to nedohráli." Namítal Dominik.
„Nebuď malej a chápej, že je někdo unavený," ušklíbl se Kevin a vydal se pomalu, ale s jistotou směrem k mému pokoji.
„Houby unavenej, je nadrženej." Uchechtl se Kryštof, vysloužil si jen zdvižený prostředník od Kevina. Pomohla jsem klukům uklidit hru, když jsme všechno měli, tak Kryštof se na mě otočil, „buďte dneska potichu, budeme koukat na film a nestojíme o jiné zvuky." Dominik si dal rychle dlaň na pusu, aby nevyprskl smíchy. Já se však jen usmála a v klidu řekla, „neznáš skvělej sex? Ten je prostě hlasitej."
„Kevin zas tak dobrej není." Odvětil Kryštof a chytil Dominika kolem pasu.
„Zkušenosti?" Obrátil se na něj Dominik a já mezitím zabouchla dveře od pokoje.

„Keve? Rozsvítíš prosím lampičku, nic nevidím." V tom mě chytil kolem pasu a vášnivě mě políbil. Když se setkaly naše jazyky, už mě nezajímalo nic jiného, jen on. „Chci tě," zaskuhrala jsem.
„Já vím," řekl, ale líbal mě dál. Couvali jsme k posteli, svlékali jsme jeden druhého, až jsme leželi nazí v posteli. Musím říct, že není lepší pocit, než když vám šeptá do ucha, jak vás miluje a přitom do vás vnikne.