Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 5

„Dominiku," zajásala jsem, „jsem fakt nadšená. Tohle bylo to nejlepší, co jsi kdy vymyslel."
„Díky, já jsem na tebe fakt pyšný," objala jsem ho.
„Dáme si víno?"
„Jasně, tak já ho otevřu."
„No jasně, ty siláku." Dělala jsem si z něj legraci.
„Takže až takhle?" Zasmál se.
„Dominiku, už nejsi můj spolubydlící."
„Cože? Ty se stěhuješ?" Vyvalil oči.
„Jsi můj kamarád, jsem ráda, že bydlím s tak prima klukem." Mrkla jsem na něj a on se začervenal.
„Takže už jsme v pohodě, jo?" Přikývla jsem a v tom mi podával sklenku vína. Přiťukli jsme si a napili se.

„Jdeme spát," zavelela jsem.
„Už?"
„Dominiku, už ti to stačí. Zítra si můžeme dát další." Dominik moc nepil a to se teď projevuje, byl opilý mnohem rychleji než já. Pomohla jsem mu vstát a dovedla ho do postele.
„Viky, mám tě rád."
„Dobrou noc," prohlásila jsem na to a odešla z pokoje. Za tento večer jsem se sním seznámila víc, než za celý rok. Byla jsem za to ráda, ale projevovat někomu tolik náklonosti mi po jednom večeru nejde.
Lehla jsem si do postele a zabzučel mi telefon.

Fakt ti moc děkuju.

Ani jsem nemusela kouknout na jméno a vím, že to je od Tadeáše. Rozhodla jsem se to nechat být.

Ani nic nenapíšeš? Vím, že to čteš. Jsi svině.

Nechci říct, že mě to nevykolejilo. Byla jsem na sebe hrdá, protože naštvat někoho jako je Tadeáš, to se jen tak nevidí.

Jestli okamžitě nic nenapíšeš, vykopnu vám dveře bytu.

Krev mi ztuhla v žílách. Vstala jsem a došla ke vchodovým dveřím. Podívala jsem se kukátkem a opravdu tam stál. V ruce držel láhev hnědé tekutiny. Zrovna, když se napřáhl, že zabuší na dveře, otevřela jsem je a Tadeáš padl na kolena.

„Co tady děláš?" Zamumlal a pořádně se napil.
„Myslím, že už jsi měl dost." Vzala jsem mu láhev a postavila ji na botník. Zavřela jsem dveře a pomohla Tadeášovi na nohy.
„Ty jsi taková svině, ale kurva krásná." Protočila jsem oči a odvedla ho do obýváku.
„Tadeáši, já ti udělala jen zlomek toho, co jsi udělal ty."
„Já nechtěl," bylo mu sotva rozumět, ale v tomhle už jsem měla celkem praxi.
„Nechtěl?" Uchechtla jsem se. Tadeáš vstal a zamotal se.
„Já-já se asi ..." Rychle jsem ho chytila a odvedla do koupelny, kde se naklonil nad záchod. Zavřela jsem za námi dveře, abychom nevzbudili Dominika.
„Už je to lepší?" Zeptala jsem se, když si sedl na okraj vany.
„Viktorie," všechno ve mně ztuhlo, když vyslovil celé moje jméno, „já jsem takovej pitomec."
„To ti nemůžu odporovat, ale myslím, že už to neuděláš." Ušklíbla jsem se na něj.
„Odpustíš mi to?" Zeptal se po chvíli ticha. Zaskočilo mě to, ale snažila jsem se to nedat znát.
„Nech toho, jsi opilej."
„Viky," chytil mi ruku, „prosím, odpusť mi to."
„Tadeáši, ani nevíš, co mluvíš." Když jsem to dořekla, sklouznul po zádech do vany.
„Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho a okamžitě mu přiskočila pomoc. Zlobila jsem se, to co mi provedl, to se nedá odpustit, ale momentálně mi ho bylo líto. Docela jsem mu to doma zavařila a za to, co se o mně říká, jsem si mohla sama.

„Sundej si tu bundu," pobídla jsem ho. Pomohla jsem se mu svléknout bundu, tričko a kalhoty. Zůstal sedět ve vaně jen v trenkách. Pustila jsem studenou vodu a namířila jsem mu sprchu nad hlavu.
„Tadeáši, přestaň," napomenula jsem ho, když se snažil vypnout vodu. Chvíli jsem mu nechala téct proud vody na hlavu, pak jsem ji vypla a podala mu ručník.
„Je ti líp?" Přikývl, ale nic neřekl. Pomohla jsem mu do svého pokoje. Posadila jsem ho na roh postele a doběhla k Dominikovi pro nějaké oblečeni.
„Na," podala jsem mu trenýrky a kraťasy, které Dominik nesnášel, protože byly jen obyčejně černé. Oblékl se a já mezitím došla pro sklenici vody.
„Tadeáši, napij ..." Ani jsem nedokončila větu. Tadeáš ležel v mé posteli a spal. Přikryla jsem ho dekou a odešla do obýváku. Lehla jsem si na pohovku, ale než jsem stačila usnout, zaslechla jsem Tadeášův hlas. Došla jsem do pokoje, od mého odchodu se nic nezměnilo. Tadeáš mluvil ze spaní. Chtěla jsem si to poslechnout, sedla jsem si na židli u stolu, ale než stačil říct něco dalšího, usnula jsem.

Vzbudily mě studené ruce na nohách. Otevřela jsem oči a viděla Tadeáše, jak se snaží, mě opatrně přenést do postele. Podíval se na mě a položil mě na matraci, „promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."
„To je dobrý," řekla jsem ochraptělým hlasem. „Je ti líp?" Ptala jsem se ho. On jen zavrtěl hlavou a sedl si na postel. „Něco ti donesu." Chtěla jsem se zvednou, ale on si odkašlal a řekl, „není mi špatně z chlastu, ale ze sebe."
„Tadeáši, myslím, že si stále dost opilý na tuhle konverzaci."
„Viky, posral jsem to." Nevěděla jsem, co mám dělat. Měla jsem být zlá nebo ho uklidnit?
„Já si myslím, že to není tak hrozné." Vybrala jsem si druhou variantu. Bylo mi ho najednou strašně líto.
„Nic nevíš."
„Tak mi to řekni, myslím si, že horší věci si už o tobě myslet nemůžu."
„Když ti to řeknu, myslím si, že si budeš myslet mnohem horší věci." Zašeptal.
„Zkus to," pobídla jsem ho a dala mu ruku na záda.
„Ti kluci, co byli na té párty, tak nejsou moji kamarádi." Kouknul se do klína a pokračoval.
„Prodávám LSD, oni ho ve velkým kupujou. Chtěl jsem toho už nechat, ale," odkašlal si, „ale není to tak jednoduché."
„Hele, tak si prodával nebo prodáváš drogy, ale proč jsem v tom byla zamotaná i já?"
„Víš ten Tomáš?" Přikývla jsem a on pokračoval, „měl jsem mu sehnat děvku, která se s ním vyspí."
„Děláš si ze mě srandu, že jo? Ty jsi takovej ..."
„Viky, poslouchej," utišil mě. „Sehnal jsem mu jednu nádheru, která byla taky na té párty, ale nelíbila se mu, no a když viděl, jak jsme šli nahoru spolu, tak mi psal esemesku, že jsem si tě chtěl nechat pro sebe. Vzal svoje kámoše a přišli tam." Neviděla jsem mu do tváře, ale podle hlasu, bych skoro řekla, že brečel. „Viky, promiň mi to."
„A proč si mi nepomohl? Proč ses choval jako idiot?"
„Měl jsem ti pomoc, vím to. Jenomže jsem od nich dostal strašný prachy a ..."
„Ty sis vzal prachy a proto si nic neudělal?" Teď už jsem brečela i já, „Vypadni." Zařvala jsem a doufala, že opravdu odejde.
„Viky, prosím," snažil se, „udělal jsem chybu, ano? Vím to."
„Co ode mě chceš?"
„Abys mi odpustila, mám tě rád. Už od našeho prvního setkání."
„Drž hubu," vzlykla jsem.
„Já nechtěl ..."
„Nechtěl? Proč si mě seznamoval s tvým tátou? Proč zase já?"
„Myslel si, že v něčem jedu, protože jsem tak často pryč a já mu nakukal, že mám holku. Věděl jsem, že ty si občas potřebuješ přivydělat a místo toho, aby ses někde rozdávala, jsem ti nabídl za tohle. Viky, prosím, nebreč." Chytil moje ruce do svých.
„Já ti nevěřím," tváře jsem měla rozpálené.
„Strašně mě to mrzí. Miluju tě a já to takhle podělal."
„Neříkej to, okamžitě odejdi. Jak jsem ti mohla pomáhat?" Musela jsem křičet, protože se probudil Dominik.
„Něco ti řekla, ne?" Momentálně bych se ho bála, tento tón hlasu, jsem u něj neznala.
„Jo, jo. Už jdu." Tadeáš si sebral svoje věci a vydal se pryč. Dominik ho vyprovodil.

„Viky, jsi v pohodě?" Zajímal se Dominik.
„Já nevím." Sedl si ke mně a utřel mi slzy z tváře.
„Můžu pro tebe něco udělat?
„Můžeš tady, prosím, zůstat se mnou?"
„Jasně, tak se posuň." Udělala jsem to a on si lehl ke mně. Zjistila jsem, že tohle je můj jediný kamarád. Usnula jsem v jeho náruči.