Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 13

Do botanický jsme se vůbec nedostali. Po úžasném sexu v autě jsme si to chtěli zopakovat i doma. Po cestě jsme si pouštěli hlasitou hudbu mých oblíbených skupin. Čekaly jsme na semaforu, když jsem ucítila obrovský tlak na hrudník. Pás mě nepustil k čelnímu sklu. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava, ale stejně se mi podařilo něco říct, „Keve, jsi v pořádku?" Podívala jsem se na něj a viděla jeho tělo, jak je bezvládně složeno na sedačce. „Keve," zakřičela jsem a rychle se snažila rozepnout svůj pás. „Kevine, halo, tady jsem." Snažila jsem se, aby se na mě aspoň podíval.
„Slečno, pojďte sem. Doktoři mu za chvíli pomůžou." Promluvil na mě cizí muž, ale já stála nad Kevinem a snažila se, aby se probral. Třásla jsem s ním a dávala mu vlasy z čela. „Kevine, prosím."
„Slečno, je vám něco?" Zeptala se paní v oranžovo-žluté vestičce. Neviděla jsem přes ní na Kevina.
„Slečno, vnímáte mě?" Snažila se, ale já se stále snažila zahlédnout Kevina.
„Kevin, kde je Kevin?" Posadila mě do sanitky a posvítila mi baterkou do očí. Opakovala jsem furt Kevinovo jméno, nikdo mi nic neřekl.
„Prosím, co je s Kevinem." Brečela jsem, ale slzy se mi zasekly v očích.
„Jestli myslíte toho muže, co byl s vámi v autě, tak ho kolegové vezou do nemocnice. Pojedeme taky, ano?" Přikývla jsem, ale najednou jsem nic neslyšela. Byla jsem jak v jiné dimenzi.

Probudila jsem se v bílém pokoji. Rozhlížela jsem se kolem sebe, vedle mě seděl Dominik a držel mě za ruku. „Viky, jsi vzhůru. Jak ti je?"
„Kevin," zaskřípala jsem a doufala, že mi Dominik rozumí.
„Kevin byl na operaci, leží na JIPu. Měl by být v pořádku." Bolelo mě jen slyšet tyto slova.
„Chci za ním," skoro jsem šeptala, ale Dominik byl očividně na stejné vlně.
„Zavolám doktora." Po chvíli přišel muž v bílém plášti.
„Jak se cítíte?"
„Chce za Kevinem, může?" Pomohl mi Dominik. Doktor se zkontroloval nějaké věci. Měla jsem mu zmáčknout ruku. Polechtal mě na chodidle a spousty dalších věcí.
„Můžu za ním?" Zeptala jsem se konečně a doufala, že ho už obejmu a já nevím, co všechno.
„Máte zlomenou stehenní kost, ale ..."
„Nemám, mohla jsem chodit, než jsem přijela jsem." Vystartovala jsem ostře.
„Byla jste v šoku, proto jste to necítila. Jste po operaci, máte to zasádrované."
„Chci jít za ním," řekla jsem se slanými kapkami na tvářích.
„Myslím, že na chvilku vás tam můžeme vzít." Pomohli mi na vozík a Dominik mě vezl ke Kevinovi.

„Kevine," vypískla jsem radostně. On se však ani nehnul.                    „Viky, myslím, že stále spí." Utěšoval mě Dominik, když jsem se na něj vyděšeně podívala. „Počkáme tady," rozhodla jsem a ukázala na místo vedle jeho postele. Všude něco pípalo. Chytila jsem Kevina za ruku. Začala jsem vyprávět, že hned jak budeme moct si uděláme i s kluky výlet. „Kde je vlastně Kryštof?" Zeptala jsem se Dominika za mnou. „Jel pro Kevinovy rodiče." Seděla jsem u něj dlouho. Dvakrát ho přišel zkontrolovat doktor a mě řekl, že už budu muset jít. Pokaždé jsem ho přemluvila do další kontroly. Když přišel znovu, odvezla mě sestřička pryč. Dominik šel s Kryštofem na kafe a Kevinovi rodiče museli odejít, protože návštěvní hodiny skončily. Sestřička mi pomohla na postel a nezapomněla mi říct, že jsem strašně vychrtlá a měla bych jíst. Nad tím jsem jen protočila oči. Chvíli jsem se převalovala, ale nakonec jsem usnula.
Ráno jsem se probudila v mém pokoji seděl Tadeáš. „Konečně jsi vzhůru," houkl Tadeáš a naklonil se ke mně, aby nemusel křičet. „Někdo to do vás pěkně napral. Asi bys nechtěla ohrozit Kevina ještě jednou. Mělo to být jen na tebe, ale vy jste byli nerozluční."
„Cože?" Řekla jsem rozklepaným hlasem.
„Bylo to dohodnuté. Viktorie, tohle bylo varovní. Neměla si zdrhat, práskla jsi nás na policii. Ale mám bohaté rodiče. Takže prachy jsou naše výhra." Uchechtl se s ďábelským úsměvem. Ležela jsem jako paralyzovaná na lůžku a doufala, že sem někdo přijde.
„Takže si rozumíme? Až tě pustí, přijdeš k nám na šukačku, jasný?" Se zadrženými slzami v očích jsem přikývla. Neměla jsem odvahu na to se bránit. „Rád jsem tě viděl. Dávej si pozor na to, co děláš, ať to neskončí hůř." Zašeptal mi do ucha.

Zůstala jsem nehybně ležet na lůžku. Po hodině přiběhl celý udýchaný Dominik a zahulákal, „Viky, je vzhůru, jdeme." Vzal mě do náruče a běžel se mnou do Kevinova pokoje.
„Viky," zamumlal Kevin.
„Jsem tady," chytila jsem ho za ruku a políbila na čelo. Zeptala jsem se, „Jsi v pořádku?"
„Snad jo, co ty? Máš nohu v sádře?"
„To nic není, jen mám zlomenou nohu." Snažila jsem se mile usmát.
„Viky, omlouvám se. Nevím, co se stalo."
„Pššš, to nevadí." Věděla jsem, že to není jeho chyba, ale nemohla jsem to na něj hned teď vybalit. Hlavně ať je v pořádku.
„Dobrý den," řekl doktor, který vešel do pokoje. Oba jsme se na něj podívali a Dominik mi pomohl odstoupit od jeho postele.
„Slečno Lacinová, měla byste odpočívat. Nemáte ani vozík, jak jste se sem dostala?"
„Přinesl jsem ji," odpověděl Dominik.
„Vy mladí jste nepoučitelný. Donesu vám vozík a budete muset na svůj pokoj."
„A můžu se sem pak vrátit?" Zajímala jsem se.
„Nevidím v tom problém, kdybyste se sem pak na chvíli vrátila."

O týden později

„Máš všechno?" Ptal se Dominik, když jsme odcházeli z pokoje.
„Ty máš mou tašku a já mám berle." Usmála jsem se na něj a vydala se ke dveřím. Ty berle jsem nesnášela už od první chvíle. Strčila jsem si je do podpaží a loudala jsem se za Dominikem.
„Zastavíme se ještě u Kevina." Poručila jsem mu.
„Dobře."

„Už jdete domů?" Snažil se Kevin posadit, ale já ho zarazila.
„Slibuju, že sem budu každý den chodit."
„Nemusíš," kmitl rameny a pousmál se.
„Ale budu."
„Já taky," přidal se Dominik, „vezmeme i Kryštofa." Bylo vidět, že se Kevin zasekl, „děje se něco?" Položila jsem mu ruku na rameno.
„Ne, nic." Odpověděl suše, ale bylo vidět, že něco ho trápí. Nechtěla jsem ho nutit, tak jsem se rozhodla to ignorovat.
„Tak my jdeme, musíme se ještě po cestě stavit ve škole."
„Jděte," Kevin mě políbil na rty a já ho opatrně objala.
„Budu ti psát, ano?" Už jen přikývl.